Dokumenty | Video dokumenty || Hudba || O Specwar.info | Odkazy |

ISSN 1804-2236

Úvodní stránka / Speciální síly / Německo / Leibstandarte-SS Adolf Hitler

Leibstandarte-SS Adolf Hitler

motto: Meine Ehre Heisst Treue

Leibstandarte-SS Adolf Hitler. (Zdroj: Achtungpanzer.com.)

Obsah

• Začátky
• Organizace
• První ztráty (Fall Weiß- útok na Polsko)
• Útok na Benelux a Francii (Fall Gelb a Fall Rot)
• Operace Marita (obsazení Řecka)
• Ofenzíva proti SSSR (Fall Barbarossa)
• Italské intermezzo
• Čerkaský kotel
• Normandie
• Ardeny
• Poslední akce

1. Začátky

„Filmová propaganda vyráběná v nacistickém Německu v době třetí říše zachycovala na stovkách metrů filmu elitní příslušníky Himmlerových Schutzstaffel, v neposkvrněných uniformách, stojících před říšským kancléřstvím v Berlíně. Ti patřili k jednotce Leibstandarte SS Adolf Hitler, která odpovídala za vůdcovu bezpečnost. Byla to jednotka osobní stráže předurčená k tomu, aby se v okamžiku zahájení války přeměnila na první pancéřovou divizi Waffen-SS.

Těm, kteří sloužili v Leibstandarte a v ozbrojených složkách SS všeobecně se dostávalo zvláštní úcty, kterou si i v popelu porážky ten stále se zmenšující počet veteránů dodnes střeží. Do jisté míry na to mají nárok. Bojové jednotky SS se svým dvojitým runovým S na rukávě a s heslem Meine Uhre heisst Treue na přezkách opasku, bojovaly na frontách druhé světové války s obrovskou statečností. To se ovšem netýká, a všichni jejich obhájci to svorně pomíjí, mnohých brutálních zločinů, které lze prokazatelně právě jednotkám Leibstandarte přičíst k tíži.“ ^[1.]

1.1. Kořeny

Kořeny jednotky osobní stráže Adolfa Hitlera je nutné hledat v neklidných letech po první světové válce. Kapitulace Německa a Versailleská smlouva (obzvláště snížení stavů armády) znamenala obrovskou potupu pro jeho hrdou armádu. Obyčejní lidé neměli příliš pochopení pro ty, kteří považovali podmínky spojenců za nepřijatelné. V Německu rostla touha po nastolení pořádku, konaly se mítinky různých politických uskupení, které často přerostly v násilné akce, ve kterých se střetávaly organizace jako např. spartakovci (předchůdci Německé komunistické strany), Stahlhelm či Freikorps (organizace válečných veteránů) s Reichswehrem (regulérní vojsko fungující jako „kancléřská garda“). V Bavorsku se dostal k moci socialistický režim, který byl rychle odstraněn, ale zanechal po sobě odkaz v podobě hnutí Adolfa Hitlera, který byl hnán nenávistí ke komunismu a Židům.

Hitler po válce absolvoval indoktrinační politické školení Reichswehru, kterým se pokoušel bojovat proti komunistům. Jako Bildungsoffizier (výchovný důstojník) špehoval skupiny nacionalistických veteránů Deutsche Arbeiterpartei (Německou dělnickou stranu). Tato strana Hitlera přitahovala zvláště programovým článkem hlásajícím, že „příslušníkem státu nesmí být nikdo, kdo není příslušníkem národa. Pouze ti, kteří jsou německé krve, ať je jejich rodiště kdekoli, smějí být příslušníky národa. Příslušníkem národa proto nemůže být žádný Žid“. ^[2.]

1.2. Vznik

Násilnosti v ulicích přetrvávaly, a straničtí vůdci si nemohli být jisti svým bezpečím, proto si Adolf Hitler roku 1923 zřídil jako osobní stráž Stabswache (Štábní stráž), což byl pompézní název pro dva bezohledné muže Josepha Berchtolda a Julia Schrecka. Které později doplnili další přívrženci strany, převážně z řad dělníků (např.: Ulrich Graf, Emil Maurice, Christian Weber). Strosstrupp (oddíl tělesné stráže) Adolf Hitler, jehož součástí byla Stabswache, tvořilo asi 30 mužů, hlavně bývalých příslušníků Freikorpsu. Tento oddíl, který páchá cílené násilnosti a provokace v ulicích, se později přeměnil v Sturmabteilung (SA, úderné oddíly), v jehož čele stál přestavitel Freikorpsu Ernst Röhm. Původní Stabswache zakořenila myšlenku na jednotku, které bude přímo podléhat Hitlerovi a bude se starat o jeho osobní bezpečnost, stala se předobrazem Leibstandarte.

9. listopadu 1923 došlo v Mnichově k takzvanému „Pivnímu puči“, při kterém se skupina asi 600 příslušníku SA pokusilo o převrat. Akce skončila neúspěchem, ve srážkách s policií a Reichswehrem bylo zabito 12 členů Strosstrupp a mnoho SA-manů muselo být následně hospitalizováno. V době, kdy byl Hitler uvězněn v Landsbergu, se situace v Bavorsku stále více dramatizovala, proto je v dubnu 1925 obnovena Stabswache, ze které během dvou týdnů vzniká SS. Roku 1929 je do čela SS dosazen Heinrich Himmler, ale Hitler trvá na tom, aby jeho strážci byli oddáni jen jemu osobně.

1.3. Počáteční vývoj

V březnu 1933 požádal Hitler svého bývalého osobního strážce Josepha (Seppa) Dietricha o vytvoření velitelské gardy SS. Už v květnu je tato jednotka umístěna u říšského kancléřství pod názvem Stabswache Berlin, následně vznikají další dvě jednotky Stabswache. Postupně se mění názvy jednotek, nejprve na SS- Sonderkommando Zossen (zvláštní komando), ze kterého sloučením s útvarem Sonderkommando Jüterborg vzniká Adolf- Hitler- Standarte. Definitivní název byl vyhlášen na „Vítězném sjezdu“ v Norimberku, kde při monstrózním propagandistickém „divadelním představení“ Adolf Hitler oznámil, že jeho osobní stráž se bude oficiálně jmenovat Leibstandarte SS Adolf Hitler. Z názvu je patrné, že vůdce si přál, aby jednotka odpovídala pouze jemu, z čehož pramenily pozdější konflikty velení divize s Reichsführerem- SS Himmlerem.

9. listopadu 1933 se v Mnichově před zraky Hitlera, Himmlera a ministra obrany von Blomberga konala první přísaha nových příslušníků Leibstandarte, které velí Gruppenführer Sepp Dietrich. 830 nových příslušníků sborově opakovalo text přísahy přesně o půlnoci a za záře pochodní. Tento průběh přísahy se stal pro Leibstandarte tradicí.

Již v této době docházelo ke konfliktům mezi Himmlerem a Dietrichem. Himmler si hájil své právo mít Leibstandarte pod kontrolou, na což nechtěl Dietrich přistoupit a ani Hitler příliš za Himmlerem nestál. Podle Himmlera Leibstandarte vůbec nedbá zákonů. Dělá a dovoluje si cokoliv, co ji napadne, a ani v nejmenším se neohlíží na příkazy shora. Dietrichův názor na Reichsführera- SS je patrný z poválečného výslechu: „Ten chlap se snažil napodobovat vůdce. Jeho hlad po moci nebylo možné ukojit. A navíc to byl hamoun a somrák. Hrabal peníze od všech a za všechno…S Himmlerem jsem měl celou řadu sporů.“ ^[3.] Dietrich se svého nadřízeného, na rozdíl od většiny členů SS, nebál a nedbal společenské zdvořilosti, často reagoval velmi hrubě. Jako příklad může posloužit jeho výbuch při jednání s Himmlerem: „V mém postavení velitele gardy napříště nepřipustím, abyste se pletl do bezpečnostních věcí, protože to má vliv na morálku mých lidí. Ti chlapi patří mě a spolu se mnou Hitlerovi. A teď se vraťte do kanceláře a nás nechte dělat svou práci.“ ^[4.]

Povinností Leibstandarte stále přibývá. Drží stráž u říšského kancléřství a u Hitlerovy rezidence, zajišťují bezpečnost i uvnitř kancléřství, jako číšníci obsluhují u Hitlerova stolu, tvoří dopravní doprovod vůdcově vozu. Z jednotky se vyčleňuje Führerbegleitkommando (FBK, Doprovodné komando), což bylo 40 mužů, kteří sloužili jako sluhové, poslíčci a v bezprostředním ohrožení jako vojáci, také proto museli nováčci splňovat stejné podmínky jako pro narukování do armády.

1.4. Odstranění SA

V této době dělalo Hitlerovi starosti vedení SA a jeho sílící vliv. Ernst Röhm, jenž se prohlašoval za vůdcova blízkého spolubojovníka, měl pod kontrolou 2,5 milionu mužů a k tomu křeslo ve vládě, ale ani to však nenaplňovalo jeho ambice. V únoru 1934 předložil návrh na vytvoření nového ministerstva obrany, které by zaštiťovalo armádu, SA i SS. Na to vláda v čele s Hitlerem, která měla oporu v armádních důstojnících, odmítla přistoupit. Panovala obava, že nově vzniklé ozbrojené složky (převážně z členů SA) by byly oddány Röhmovi namísto Hitlera. Vůdce se cítil údernými oddíly ohrožen, proto Dietrichovi a dvou setninám jeho Leibstandarte v červnu 1934 nařídil přesunout se do Kauferingu v jižním Německu, včetně zbraní. Sepp Dietrich dostal rozkaz k popravě 6 prominentů z řad SA uvězněných v Stadelheimu poblíž Mnichova. V noci z 29. na 30. června 1934 byl rozkaz vykonán, v rámci „noci dlouhých nožů“ bylo příslušníky SS zavražděno několik set elitních příslušníku Sturmabteilung včetně Ernsta Röhma. Ostatní pochopily, „že jsou členy organizace, která má asi tolik vlivu, jako spolek starých panen“. ^[5.]

Leibstandarte byla zaúkolována také pronásledováním příbuzných disidentů z SA. Praktiky mobilních čet známých jako Einsatzkommandos (zásahové oddíly) neměly daleko ke gangsterským akcím. Dokladuje to odstranění Ericha Klausenera, ředitele ministerstva dopravy a prezidenta Katolické akce. SS- Hauptsturmführer Kurt Gildách doprovodil Klausenera v jeho úřadu až do jeho kanceláře, kde ho zezadu zastřelil a vše naaranžoval jako sebevraždu. Za svou akci se dočkal povýšení.

1.5. Jednotky SS

Po čistce na elitách SA začala stoupat moc SS, jako největšího šiřitel teroru v Německu. Schutzstaffel se objevuje ve 3 militarizovaných formacích: Leibstandarte SS Adolf Hitler, SS- Verfügnugstruppe (SS- VT, Útvar pro zvláštní úkoly, od počátku roku 1940 znám jako Waffen- SS) a SS- Totenkopfverbände (Svazky Smrtihlav). SS- VT měly svůj původ v SS- Politische Bereitschaften (Politické hotovostní jednotky), které byly složené z profesionálních vojáků. Právě tato jednotka z počátku cvičila Leibstandarte. 2. února 1935 vydal Hitler výnos o začlenění SS- VT a v jeho rámci i Leibstandarte do armády v případě války, což znamenalo, že armáda nad nimi měla jistou kontrolu (výcvik a inspekce). Hitler se úspěšně snažil zvýšit kredit Leibstandarte tím, že ji využíval jako doprovodnou jednotku. S rostoucí prestiží SS- VT a obzvláště Leibstandarte stoupala i Dietrichova hodnost.

V květnu 1935 byla služba v SS- VT postavena na úroveň služby u Wehrmachtu, následujícího roku vzniká jejich vlastní generální štáb a inspektorát pod velením Paula Haussera. Hitler často prohlašoval, že „SS- VT nejsou součástí ani Wehrmachtu, ani policie. Je to trvalá ozbrojená síla, o které rozhoduji výhradně já sám“ ^[6.]. Pravomoc za nábor nováčků a ideologickou výchovu připadla do rukou Reichsführera- SS.

1.6. Vztah a součinnost s Wehrmachtem

Toto Hitlerovo nařízení zapříčinilo neodvratný konflikt mezi SS- VT a Wehrmachtem, který považoval SS za společensky podřadnou organizaci a měl na ní značně přehlíživý pohled. Konflikt se dařilo mírnit generálu Heinzi Guderianovi, teoretikovi Blitzkriegu a expertovi na tankovou válku, který udržoval dobrý vztah se Seppem Dietrichem. Guderian byl velitelem XVI. armádního sboru, pod kterým byla nasazena Leibstandarte při Anschlussu Rakouska v roce 1938. Leibstandarte se ukázala ve velmi dobrém světle, dokázala urazit 965km za pouhých 48 hodin a zastínila tak armádu, která doplatila na poruchy tanků. Leibstandarte se starala o Hitlerovu bezpečnost, při jeho návštěvě Vídně a příkladně spolupracovala s 2. tankovou divizí na kontrole situace a v dubnu se společně se štábem XIV. armádního sboru vrací do Berlína.

Následně Hitler obrací svou pozornost na Československo, 20. 5. 1938 vydal směrnice pro Fall Grün, jehož cílem byla rychlá porážka ČSR. Vzhledem k Mnichovské dohodě se plán neuskutečnil a nahradilo ho obsazení většinově německých Sudet, kterého se Leibstandarte účastnila opět pod Guderianovým armádním sborem. Za pět měsíců následovala okupace Čech a Moravy (15. 3. 1939), které se účastnily také 3 pluky SS (Leibstandarte, Deutschland a Germania), což se nelíbilo OKW, které vydalo prohlášení, že okupace byla provedena armádou a policií. Hitler toto prohlášení upravil a přidal do výčtu Leibstandarte, za což sklidil kritiku generála Ludwiga Becka a velení Wehrmachtu, protože dříve kategoricky prohlašoval, že se SS nebude podílet na vojenských operacích a soupeřit s armádou. V obavě ze znepřátelení si vrchního velení Wehrmachtu Hitler prohlásil: „Za Německo smí zbraně pozvednout pouze a jedině Wehrmacht“ ^[7.], s čímž však nesouhlasil Heinrich Himmler, který tvrdil, že armáda musí tolerovat jednotky provádějící černou práci, když se jí chce sama držet stranou. Spory Wehrmachtu a Waffen- SS byly v počátcích, ale postupně se prohlubovaly, protože smyslem Hitlerovy gardy bylo podílet se na vojenské síle a teritoriální expanzi, čímž se střetávaly její zájmy se zájmy Wehrmachtu.

2. Organizace

„Jako Hitlerova garda byla Leibstandarte stále na očích veřejnosti. Do útvaru se proto rekrutovali pouze takoví, kteří splňovali přísná nacistická rasová kritéria. Nováčci měli číst pouze schválené nacistické traktáty a obyvatelstvo bylo vedeno k tomu, aby tyto „árijské supermany“ zbožňovalo.

Mezi výcvikovými metodami Leibstandarte byly samozřejmě i metody používané ve všech armádách připravujících se na válku. Rozdíl u Waffen- SS byl v tom, že v nich často převládaly striktní ideologické zásady nacionálního socialismu, což vedlo ke konfliktům s Wehrmachtem. Původcem těchto neshod byl Himmler, pro kterého Leibstandarte představovala naplnění jeho přání.“ ^[8.]

2.1. Rasové ideály

Himmler, ovlivněn rasovými předsudky a vírou v nadřazenost německé rasy, vydal přísná kritéria pro přijetí do SS. Každý příslušník musel být striktně nordické rasy, Himmler osobně zkoumal fotky uchazečů, na nichž hledal neárijské rysy, na jejichž základě rozhodoval o přijetí. Uchazeč musel být vyšší 170 cm a mít správné tělesné proporce (např.: poměr mezi lýtkem a stehnem), důležité bylo také držení těla a vystupování. Paradoxem je, že sám Reichsführer- SS tělesným ideálům neodpovídal. Himmler hrdě hlásal: „Do roku 1936 jsme nepřijali do Leibstandarte žádného brance, který měl třeba jen jeden zaplombovaný zub“ ^[9.]. Od konce roku 1935 museli příslušníci SS předkládat rodokmen (důstojníci do roku 1759, ostatní do 1800), každý s ne zcela německým rodokmenem byl vyloučen. Rasové ideály zasahovaly do soukromého života mužů v Leibstandarte, jejich snoubenkám byly prověřovány rodiny a ony samé musely předložit fotku v plavkách k posouzení. Velitel Leibstandarte Sepp Dietrich ne zcela s politikou čisté rasy souhlasil, protože ročně přicházel v průměru o 40 schopných mužů.

2.2. Výcvik

Z Dietrichova rozhodnutí se výcvikovým centrem, namísto tradičních Junkerschulen (Důstojnické školy SS), stala důstojnější kasárna Lichterfelde v Berlíně. Budova prošla ve 30. letech mohutnou modernizací, na jejímž konci vzdávala budova hold režimu Adolfa Hitlera a slavné německé historii. Dalším důkazem a výjimečnosti Leibstandarte byla požívaná označení Battailon, Kompanie a Zug místo pro SS uznaných Sturmbann, Sturm a Trupp.

Wehrmacht často kritizoval SS- VT a tedy i Leibstandarte za přílišný důraz na rasové otázky a ceremonie (proto jim přezdívali „asfaltoví vojáci“), což má za následek špatný základní vojenský výcvik. Himmler vzal kritiku na vědomí a v listopadu 1938 angažoval penzionovaného generálporučíka Wehrmachtu Paula Haussera, aby udělal v SS- VT pořádek. Proběhla také reorganizace systému náborových kanceláří v říši, které následně během 8 měsíců získali 32 000 rekrutů převážně mezi Hitlerjugend. Waffen- SS takto vyvinuly velmi efektivní výcvikový systém, který byl založen na Himmlerově programu vojenských řádů, Hausserově praktické zkušenosti a důrazu na fyzickou připravenost, který přinesl v reformách bývalý armádní důstojník Felix Steiner.

Výcvik začínal v 6:00 hodinovou rozcvičkou, následoval bojový výcvik, několikrát do týdne přerušený ideologickými a rasovým přednáškami. Byl kladen důraz na realismus, tudíž byla používána ostrá munice a při manévrech i skutečná dělostřelecká palba. Cílem bylo, aby si vojáci zvykli na podmínky první linie. S válkou vznikaly specializované důstojnické školy jako Dělostřelecká škola SS, Škola pancéřových granátníků, atd.

Při výcviku byli muži vedeni hlavně k poslušnosti, disciplíně, tvrdosti a nemilosrdnosti, ale byl rozvíjen také pocit sounáležitosti a vzájemný respekt. V jednotkách Waffen- SS vládla znatelně větší demokracie než u Wehrmachtu. Úspěšně se dařilo prolomit sociální bariéry, hlavně díky tomu, že pro postup do důstojnických hodností byl rozhodující talent, nikoli původ jako v případě Wehrmachtu.

2.3. Organizace

V říjnu 1933 měla Leibstandarte vlastní štáb, dva SS Sturmbanne (prapory), každý tvořili 3 SS Stürme (setniny). V roce 1934 byla jednotka přejmenována na SS Standarte 1-Leibstandarte Adolf Hitler, jako první z plánované série jednotek SS. V polovině roku Hitler zdůrazní výjimečnost jednotky povolením užívání názvů Battailon (prapor), Kompanie (setnina). Početní stavy jednotky se postupně narůstaly, v květnu 1935 to bylo 2 600 mužů, v červenci 1935 je přidána dělostřelecká četa a četa obrněných vozidel, v záři 1939 má Leibstandarte již 3 700 mužů, v květnu 1940 jsou začleněny další útvary: setnina pěchotního dělostřelectva, lehký pěchotní oddíl a dělostřelecký prapor.

Hitlerova velká důvěra ve Waffen- SS měla, přes kritiku Wehrmachtu, za následek, že SS- VT měly být organizovány jako divize. Válka tento záměr odsunula až do konce tažení na Balkáně, kdy byla Leibstandarte oficiálně uvedena jako 1. divize SS.

2.4. Uniforma a insignie

Předválečná uniforma SS se skládala z černé blůzy se 4 knoflíky, 2 kapsami na prsou a 2 na bocích. Černé kalhoty byly shrnuty do standardních vojenských bot. Uniforma byla doplněna o černou čepici či přilbu a o kožený opasek s přezkou SS.

Uniforma Leibstandarte měla jisté odlišnosti: jediní mohli nosit k uniformě bíle doplňky, runy SS na výložkách neměli číslo jednotky, označení hodnosti měli umístěno na límci, na levém rukávu nosili pásku s nápisem „Adolf Hitler“, na náramenících byl monogram LAH. Lišily se i čepice, vršek byl vyveden v polní šedi, okolík v černé barvě. Vpředu na čepici byla umístěna SS verze státního znaku a SS Totenkopf. Sepp Dietrich, jako velitel Leibstandarte, měl pravomoc si o vzhledu své uniformy rozhodovat sám, a tak se jeho uniforma lišila v mnoha detailech od uniforem ostatních velících důstojníků SS.

S blížící se válkou se model uniformy Leibstandarte stále více blížil tradičním uniformám Wehrmachtu, v roce 1940 už byla uniforma pěších útvarů armády a Waffen- SS prakticky totožná.

Při návrhu uniforem a znaku Waffen- SS, byl kladen důraz na symbolismus. SS Totenkopf na čepici symbolizovala věrnost až do smrti. Dvakrát lomené runy písmene Sig (známé jako runy vítězství) symbolizovaly, krom monogramu Schutzstaffel, také vítězství.

Rozdíly mezi Waffen- SS a Wehrmachtem se postupně stíraly, což se projevovalo na náramenících důstojníků v generálských hodnostech. Přes protesty armády bylo v listopadu 1939 povoleno Gruppenführerovi Leibstandarte Paulu Hausserovi a Gruppenführerovi Theodoru Eickemu z jednotky Totenkopf nosit armádní nárameníky. Příslušnost k jednotlivým jednotkám Waffen- SS značila barva (Waffenfarbe) lemování, nárameníků a šňůr.

2.5. Zástava, prapory a znak

V roce 1933 byla představena zástava jednotky, byla čtvercová, vnitřní pole bylo z rudého hedvábí, vlněná obruba byla provedena v černé, bílé a rudé barvě. Uvnitř byly dva nápisy, první NAT. SOZ. DEUTSCHE ARBEITERPARTEI, druhý STURMABTEILUNG. Nad ráhnem byl věnec s hákovým křížem a orlicí na vrchu, pod ním štítek s nápisem Adolf Hitler. Stejný rok byla představena i bojová zástava s rudým polem a bílým kruhem s hákovým křížem uvnitř. Nášivka v rohu udávala číslo praporu, pro Leibstandarte byla doplněna runami SS. 7. října 1940 dostala Leibstandarte nové prapory, které převzaly vzory běžné u Wehrmachtu.

Jako identifikační znak vozidel byl původně navržen Německý kříž (Balkenkreuz), který byl zamítnut, protože se shodoval s armádním vyznamenáním. Místo něj byl navržen a roku 1941 schválen stylizovaný klíč. Volba znaku vycházela ze slova Dietrich (v němčině paklíč či šperhák) na počest velitele jednotky. Později byl znak doplněn o dubové listy, když byl Sepp Dietrich vyznamenán Dubovými listy k Rytířskému kříži.

2.6. Zbraně, mužstvo a výzbroj

Růst síly Waffen- SS získává na intenzitě po 17. srpnu 1938, kdy Hitler vydává výnos, že v případě války se bojů zúčastní i SS- Totenkopf (jednotky, jejichž součástí byli strážci v koncentračních táborech). V roce 1940 měly Waffen- SS 4 divize (Leibstandarte Adolf Hitler, Das Reich, Totenkopf , Polizei a základy divize Wiking). Leibstandarte vstupovala do války s početním stavem 3 700 mužů (4 pěší prapory, 2 setniny 75mm dělostřelectva a 37mm protitankových děl, 1 zákopnická četa, 1 průzkumná četa).

6. srpna Hitler schválil rozšíření na brigádu. Bojová síla tedy byla: I.-III. prapor, každý složený z 3 střeleckých, jedné kulometné a jedné těžké setniny. IV. těžký prapor tvořila setnina lehkého dělostřelectva, setnina těžkého dělostřelectva, setnina samohybných děl a setnina protiletadlových děl. V. strážní prapor o 4 setninách zůstal v Berlíně.

Rostoucí vojenskou sílu lze dokladovat tím, že koncem roku 1942 měla Leibstandarte 678 důstojníků a 20 166 vojáků jiných hodností. Výzbroj v červnu roku 1944 čítala 45 samohybných děl (Wespe, Stug III, Stug IV), 50 středních tanků PzKpFw IV, 38 středních tanků PzKpFw V Panter a 29 těžkých tanků PzKpFw VI Tiger.

Leibstandarte se po celou válku těšila dodávkám moderních zbraní a materiálu, což vyvolávalo závist a kritiku ze strany Wehrmachtu.

3. První ztráty (Fall Weiß - útok na Polsko)

„Jiskrou, která roznítila invazi, byl Hitlerů rozkaz z 31. srpna 1939. Příštího dne na úsvitu vyrazily bombardéry, tanky a pěchota přes hranici. A zrodil se nový druh války: Blitzkrieg, blesková válka, na které se měla Leibstandarte brzy podílet.

Svoji hlubokou nenávist k Polsku Hitler zdědil. Už v roce 1922 generál Hans von Seeckt prohlásil: „Existenci Polska nelze strpět. Je neslučitelná se základními podmínkami německého života. Polsko musí být a bude zničeno.“ ^[10.]

Mírová smlouva z Versailles zaručila Polsku výlučnou vládu nad Gdaňskem, což zapříčinilo územní odtržení Východního Pruska od Německa. 21. března 1939 požadoval Hitler Gdaňsk zpět, což Poláci podle očekávání odmítli. Válka se neodvratně blížila. 23. srpna 1939, po podpisu Ribbentrop-Molotovova paktu doplněném o tajnou dohodu o rozdělení Polska, Hitlerovi už nic v útoku nebránilo.

3.1. Vpád

Už v dubnu 1939 vydalo OKW direktivu, jež obsahoval článek o zničení polské armády rychlým a nenadálým útokem. Tato směrnice byla Hitlerem posvěcena k úsvitu 1. 9. 1939. Metoda Blitzkriegu měla vyvrátit závěry vojenského teoretika 19. stol. Clauswitze, že krev je nutná cena za vítězství. Blesková válka měla, pomocí mobilních jednotek využívajících moderní techniku, izolovat nepřítele do jednotlivých kotlů a ty pak systematicky likvidovat.

Invaze do Polska byla provedena z 3 směrů, na sever Polska (cílem byl Gdaňsk) zaútočila z Pomořanska 4. armáda generála Fedora von Bocka, jeho 3. armáda provedla útok z Východního Pruska. Následně se von Bockovi armády obrátily na Varšavu, na kterou z jihu postupovaly 8. a 10. armáda generála von Rundstedta, zatímco jeho 14. armáda postupovala na Lvov a Krakov.

Německé síly vzbuzovaly respekt, na severu mělo stát 27 pěších, 6 tankových, 4 lehké divize. Dalších 16 divizí mělo být mobilizováno. Objevovaly se i problémy, jako nedůvěra vrchního velení Wehrmachtu v tankové jednotky a ne vždy optimálně kvalitní výstroj (obzvláště právě pro tankové divize). Polská armáda, vědoma si nebezpečí, zvýšila stavy pěších vojsk (z 30 na 39 divizí) a reorganizoval ostatní druhy jednotek, ovšem to nic neměnilo na faktu, že většina armády byla zastaralá.

3.2. Bojové operace Leibstandarte

V červnu 1939 dostala Dietrichova Leibstandarte rozkaz k přesunu do oblasti Hundsfeld- Kunersdorfu severně od Breslau (Wroclaw). Dietrich po válce spojeneckým vyšetřovatelům řekl: „Vůdcův příkaz zněl- bez milosti vyhubit celou polskou rasu. My jsme byli vůdcovi muži. Dostali jsme rozkaz, a tak jsme vyrazili.“ ^[11.]

Bojové zkušenosti Seppa Dietricha pocházeli ze zcela odlišné 1. světové války, v Polském tažení se snažil zužitkovat teoretické znalosti nabyté v důstojnických školách SS a snažil se přes rivalitu učit od velitelů Wehrmachtu.

Leibstandarte byla začleněna do Armádní skupiny Jih, generál Gerd von Rundstedt ji zařadil pod 17. pěší divizi a Dietrich měl se svými muži obstarávat průzkum na levém křídle 10. armády a fungovat jako spojovací článek mezi 8. (gen. J. Blaskowitz) a 10. armádou (gen. W. von Reichenau). První úkol Leibstandarte útok na výšinu za řekou Prosnou poblíž Wroclawi, která bránila silnic do města. V 4:45 překročila Leibstandarte hranici v Gole a obsadila slabě bráněný most přes Prosnu, její postup dále směřoval na Boleslawecz. Marná snaha zastavit postup jednotky stála Poláky mnoho zajatých vojáků. V 10:00 byl Boleslawecz plně pod kontrolou Němců. Polské pěší jednotky roztroušené po krajině podnikali špatně organizované útoky (často téměř sebevražedné útoky v sevřených řadách) na kolony vozidel Leibstandarte, které neměly šanci na úspěch. Dietrichova jednotka do večera potlačila veškerý odpor (10., 17. a 25. polskou pěší divizi, Wielkopolskou a Wolwyskou jízdní brigádu).

Po spojení s 17. pěší divizí mělo následovat překročení řeky Warty v blízkosti Burzenina. Na druhém břehu narazila Leibstandarte na tuhý odpor a život jim komplikovala také písčitá půda, která bránila pohybu vozidel. Hrdost jim také nabouralo to, že 10. armádě se podařilo řeku překročit dříve, což mělo společně s rostoucími ztrátami neblahý vliv na morálku a disciplínu mužstva. Velitel 17. pěší divize (generálmajor Loch) si stěžoval na drastické a nemilosrdné praktiky Leibstandart (vysoká agresivita při útocích a vypalování vesnic).

Leibstandarte úspěšně postupovala a to i přes silný odpor 30. pěší divize, 21. pěšího pluku a obrněných vozidel Wolwyské brigády. Bránící Poláci nedokázali zabránit průlomu, 2 tankové divize 10. armády tak postupovaly na Varšavu. Leibstandarte jako součást 8. armády mířila na Lodž, bráněnou početnou posádkou (početní převaha nad Němci). První útok skončil, přes podporu tanků, neúspěchem, Leibstandarte zaznamenala těžké ztráty. Lodž byla obsazena 7. 9. 1939 v 18:00 po silné dělostřelecké přípravě.

Dalším cílem Leibstandarte byly Pabianice, důležitý doprvní uzel. Polákům se zde dařilo zadržovat postup 1. praporu Leibstandarte, kterému se s podporou 23. tankového pluku povedl jen malý a pomalý postup. Polští vojáci využívali znalosti terénu a metod partyzánské války, jako byla střelba z korun stromů či budování podzemních úkrytů. Když Polákům dorazili posily, dokázali svými protiútoky ohrožovat dokonce Dietrichovo velitelské stanoviště. Z této patové situace musel Leibstandarte vysvobodit 55. pěší pluk 10. armády, který v ranních hodinách Pabianice obsadil. Dietrichovi muži byli poníženi neúspěchem. Důsledkem neúspěchu byla vystupňovaná kritika generálmajora Locha, který si stěžoval na špatný výcvik a neschopnost členů SS. Leibstandarte musela být převelena k 4. tankové divizi (velitel G.-H. Reinhardt, součást 10. armády).

10. armáda bránila Polákům uniknout z kotle po silnici Grodzisk- Mazowiecki a působila jim velmi těžké ztráty. Leibstandarte se střetla s odporem při obsazování města Oltarzew. Zatímco německá děla pálila na kolony civilních uprchlíků organizovaných polskými vojáky, přímo před nimi se z husté mlhy vynořili hrdinně útočící Poláci. Nakonec byl útok odražen. Následně armády zaujaly výchozí pozice pro útok na Varšavu. Čelní jednotky 10. armády dosáhly Varšavy za 8 dní, během kterých urazily 225 km. 14. listopadu byla Varšava obklíčena, když padl Brest- Litevsk do rukou Guderianových obrněných jednotek.

Polští vojáci byli odhodláni bránit Varšavu za každou cenu, podnikali tvrdé protiútoky proti Němcům. Při jednom zatlačili 4. tankovou divizi a s ní i Leibstandarte do hluboké defenzívy a způsobili jim těžké ztráty, 4. tanková divize ztratila polovinu obrněnců a Leibstandarte celou 6. setninu 2. praporu včetně velitele, Hauptsturmführera Seppela Langeho. Polské armády zahájily mohutnou protiofenzívu na řeku Bzuru. 14. září dostal 16. sbor (včetně Leibstandarte) od von Rundstedta rozkaz uzavřít kotel u Bzury a obklíčit polskou armádu, což se 19. 9. podařilo. Polská armáda čelila totálnímu zničení a obsazení těžce bombardované Varšavy bylo jen otázkou času. Vše ještě urychlila sovětská invaze, která byla zahájena 17. 9. 1939. Brzy byla dobyta a následně zničena i poslední obraná pevnost Poláků, Modlin, na čemž se podílela i Leibstandarte. 28. 9. 1939 v 13:15 byla podepsána kapitulace Varšavy a ukončeno polské tažení.

3.3. Hodnocení prvního bojového nasazení

Pod Dietrichovým velením se jednotky většinou chovaly podle vojenských pravidel, ale existovaly i výjimky. Vyčnívá hlavně případ Hermanna Miller- Johna, kapelníka kapely Leibstandarte, který nechal bez soudu postřílet skupinu Židů. Armádou na něj byla vznesena žaloba, která byla stažena na zásah Himmlera. Tento případ zapříčinil vymazání všech známých válečných zločinů spáchaných při polské kampani z bojových hlášení.

Názory na úspěšnost Leibstandarte se lišily, Hitler byl s Dietrichovou jednotkou spokojen, náladu mu kazily pouze vysoké ztráty (123 mrtvých, 306 raněných a 3 nezvěstní). Oproti Hitlerovi vedení Wehrmachtu působení jednotky kritizovalo a označovalo je jako „naparáděné policajty“ mělo pochybnosti o kvalitě jejich výcviku. Dietrich si zase stěžoval, že jeho jednotka byla nasazována v nejhorších bojích a měla nedostatečnou podporu. Vůdce však udělal všem roztržkám přítrž a naznačil vrchnímu veliteli Wehrmachtu generálu Waltheru von Brauchitschovi, že se buď naučí s Waffen- SS spolupracovat nebo Hitler provede zásadní personální změny v OKW.

Po polském tažení vystřídal Leibstandarte jednotku SS Das Führer v Praze, kde se jim dočkalo vřelého přivítání od etnických Němců, kterého se účastnil i protektor Constatin von Neurath. Hitler nadšený úspěchem v Polsku obrátil svou pozornost na západ, proto byla Leibstandarte v lednu roku 1940 přesunuta do Koblenze, pod velení generála Heinze Guderiana, kde prodělala náročný výcvik v zimních podmínkách.

4. Útok na Benelux a Francii (Fall Gelb a Fall Rot)

„Chladně a arogantně se muži Leibstandarte probíjeli směrem na západ, drtili jednotky a rozmetávali zbraně nizozemských a francouzských obránců, kteří se jim postavili do cesty. Pro mnohé pozorovatele byly takové úspěchy důkazem, že tito muži jsou neporazitelní.“ ^[12.]

Za úsvitu 10. května 1940 měl začít útok na Nizozemí, Leibstandarte se roli, kterou bude při ofenzívě hrát, dozvěděla v únoru. Jako součást 227. pěší divize (gen. F. Zickwolff), 18. armády (gen. F. von Bock), která patřila do skupiny armád B, měla po překročení hranic Holandska obsadit mosty přes Ijssel.

4.1. Bojové nasazení v Holandsku

První srážka se odehrála na mostě u města De Poppe, který, i přes početní převahu nizozemských obránců, obsadila jediná četa Leibstandarte pod velením Kurta Meyera. Proti německým silám stál velmi špatně vyzbrojený protivník, proto se čelním jednotkám Leibstandarte podařilo během několika hodin proniknout 80 km do vnitrozemí. U města Bornerbroek narazili Dietrichovi muži na zničený most, proto překročili kanál na vorech, které vyrobili z uloupených dveří od stodoly. Dalším cílem bylo hlavní město provincie Zwolle, kterého bylo dosaženo v 14:00, ale zde Holanďané předvídali seskok parašutistů, proto zde vyhodili všechny mosty přes Ijssel, což znamenalo značné komplikace pro německou armádu. Řešení přinesl III. prapor Leibstandarte, který řeku překonal na jihu v Zuthpenu, obsadil Hoven a následně prorazil 64 km dále do nitra země. Za tuto akci byl vyznamenán Železným křížem I. třídy SS- Obersturmführer Hugo Krass jako vůbec první voják západní kampaně.

Leibstandarte byla následně stažena a spolu s 9. tankovou divizí se měla postarat o obsazení Rotterdamu. Od parašutistů přebrali most přes Maasu v Moerdijku, který byl částí severní přístupové cesty do Rotterdamu. Němci museli odrazit protiútok 7. francouzské armády (gen. H. Giraud) vedený z Belgie. Všechny přístupové cesty na Rotterdam byly obsazeny, ale město odolávalo. Nakonec bylo město krutě a drasticky vybombardováno Luftwaffe, přestože v té době již probíhala jednání o kapitulaci. Hermann Göring a Alberta Kesselring u poválečných soudů (nepřesvědčivě) popírali, že by o jednáních věděli. Leibstandarte dostala volné ruce k přesunu na jih země, což se ukázalo jako problém. Sklon Dietricha a jeho jednotky k rychlému postupu měl za následek nepříjemný incident. Zatímco se jednalo v nizozemském hlavním stanu o podmínkách, Leibstandarte rychle postupovala skrz trosky města, když narazila na jednotky střežící hlavní stan, okamžitě zahájila palbu. Odražená kulka vážně zranila německého gen. Kurta Studenta, který jednal o příměří. Zásadním problémem tohoto incidentu je, že v době útoku již byla kapitulace podepsána. Leibstandarte se později viny zříkala a tvrdila, že odpovědnost nese 9. tanková divize. Pravdu se nikdy nepodařilo prokázat. Po tomto incidentu se opět začaly množit kritiky ze strany Wehrmachtu.

4.2. Bojové operace ve Francii

Po krátkém intermezzu, které sestávalo z triumfálních jízd po jižním Holandsku, se německé armády připravovaly na vpád do severní Francie. Cílem bylo rozdělit francouzskou a britskou armádu, klíčovým místem bylo okolí Dunkerque. 24. května dorazila tanková skupina von Kleist, pod kterou byla Leibstandarte nasazena, ke kanálu Aa. Další postup byl zastaven Hitlerovou směrnicí, podle které měl být nepřítel zničen Luftwaffe.

Dietrichovi se toto rozhodnutí velmi nezamlouvalo, a proto porušil subordinaci a neuposlechl rozkaz gen. Heinze Guderiana. Guderian na to vzpomíná ve svých pamětech: „25. května ráno jsem odjel do Watten na kontrolu Leibstandarte, abych se osobně přesvědčil, že dodržují zákaz postupu. Zastihl jsem Leibstandarte právě při přechodu přes kanál Aa. Na protějším břehu byl Mont Watten, kopec o výšce pouhých 71 metrů, což ale v takové rovině stačilo, aby z něj bylo možno dobře kontrolovat celou okolní krajinu. Nahoře na kopečku, v ruinách starého hradu, jsem našel velitele divize Seppa Dietricha. Na dotaz proč nedodržuje rozkazy, odpověděl, že nepřítel na Mont Watten mohl „každému na druhé straně kouknout až do krku“. Sepp Dietrich se proto 24. 5. rozhodl, že si celou věc vezme na vlastní odpovědnost. Leibstandarte a pěší pluk GD (Gross Deutschland) na jejím levém křídle teď pokračovaly v postupu na Wormhoudt a Bergues. S ohledem na tento úspěch jsem rozhodnutí přijaté velitelem na místě potvrdil a rozhodl se, že na jeho podporu přisunu 2. tankový oddíl.“ ^[13.] Wormhoudt byl klíčovým místem, protože jeho obsazení by zamezilo stažení britských jednotek k evakuaci do Dunkerque. Britská posádka ve městě však kladla nečekaně tuhý odpor německé přesile. Dietricha pomalý postup na Wormhoudt lezl na nervy, proto se rozhodl zkontrolovat frontovou linii. Jeho vůz byl však zničen palbou britských kulometčíků u Esquelbecqu. Dietrich a jeho řidič se dostali do proudu hořícího benzínu, smrti unikli tím, že na sebe nanesli mokré bahno.

Po dobytí Wormhoudtu 2. praporem pod velením Wilhelma Mohnkeho, zde došlo k masakru britských zajatců. Esesáci zde brutálně popravili 80 až 90 mužů. Několika Britům se podařilo přežít a později o tomto zločinu informovali. To, kdo měl odpovědnost za vydání rozkazu k popravě, se nikdy nepodařilo zjistit. Příslušníci SS se do konce života řídili heslem „Věrnost je mou ctí“ a to nejen věrnost říši, ale i vůči spolubojovníkům.

Po doplnění stavů se pozornost Leibstandarte (opět pod tankovou skupinou von Kleist) obrátila na rychlý postup do nitra Francie. 1. prapor Leibstandarte obsadil Chateau- Thierry severovýchodně od Paříže a rychlý postup pokračoval k Marně. 12. června bylo řeky dosaženo a Dietrichovi muži okamžitě zajistili předmostí. 9. tanková skupina von Kleist, na jejímž čele operovala Leibstandarte, se setkala s minimálním odporem, překročila Seinu a v Clermont- Ferrandu se zmocnila 242 letadel a 8 tanků francouzské armády. Leibstandarte demonstrovala sílu Blizkriegu, když bleskově obsadila Lyon, St. Etienne a pokračovala k řece Allier, kterou, přes početní nevýhodu, překročila u Moulins, když motocyklisté čelním nájezdem prorazili zátarasy. Nakonec se ve Vichy spojila s ostatními jednotkami, které ho mezitím dobyli.

22. června byly podepsány v Compiegne podmínky příměří. Ztráty Leibstandarte činily 111 mrtvých a 390 raněných. Sepp Dietrich byl vyznamenán Rytířským křížem a to paradoxně za vybudování předmostí kanálu Aa u Watten, kde porušil rozkaz. Jednotka byla přesunuta do Mét k přezbrojení a doplnění, kde se také krátce zúčastnila příprav operace Seelöwe (Lvoun, plánovaná obojživelná invaze do Británie), která byla odvolána. Leibstandarte byla rozšířena na brigádu (přibyly 4 pěší prapory a 2 dělostřelecké pluky) a počátkem roku 1941 odvelena na východ.

5. Operace Marita (obsazení Řecka)

28. října 1940 vyslal, na Hitlerovi vojenské úspěchy žárlící, Benito Mussolini italské armády do Řecka. Později se ukázalo, že tímto krokem možná velmi zásadně ovlivnil výsledek celé války. Řekové urychleně mobilizovali a jejich armádám se v náročném horském terénu uštědřit Italům tvrdou lekci. Řecké elitní jednotce Evzone se podařilo obklíčit jednu divizi italské armády, která tak utrpěla ztráty 13 000 mužů. 3. listopadu zahájili Řekové mohutnou protiofenzívu a zatlačili Italy do Albánie, v polovině ledna už obsadili čtvrtinu země.

Tímto byl Hitler nucen vydat 12. listopadu 1940 direktivu č. 18, kterou nařídil připravit útok na Řecko. Operace byla známa pod krycím názvem Marita. Při plánování se objevily 2 významné komplikace, za 1. vylodění spojeneckých jednotek v Řecku a za 2. vojenský převrat v původně prohitlerovsky orientované Jugoslávii.

5.1. Bojové nasazení Leibstandarte

Leibstandarte byla umístěna v Bulharsku pod XL. armádním sborem. Útok byl plánován 2 proudy, na severu pronikla 9. tanková skupina a Leibstandarte průsmykem Kriva a obsadily Skopje. Zde byl při náletu raněn velící důstojník praporu Wilhelm Mohnke. Na jihu dobyla 73. pěší divize Prilep a postupovala na jih na město Bitola, které po tvrdých také padlo. Další postup byl převážně v režii praporu Kurta Meyera, který se rozdělil na 2 části, jedna zamířila na Monastir, druhá na západ, aby se spojila v Albánii s Italy. Další jednotka Leibstandarte pod velením Sturmbannführera Fritze Witta 10. dubna zaútočila na průsmyk Klidi, kde narazila na britské imperiální jednotky (Novozélanďany, Australany a Brity). Za 3 dny se jim podařilo průsmyk obsadit a dobýt výšinu s kódovým názvem 997. Hlavní slávu si však získal SS- Obersturmbannführer Kurt Meyer, který byl vyznamenán Rytířským křížem za postup průsmykem Klisoura a dobytí Kastoríe, čímž mu padlo do rukou 11 000 řeckých zajatců. 20. dubna další jednotky SS odřízly řecké divize na západě pohoří Pindus, což donutilo Řeky jednat o příměří. Kapitulace byla slavnostně podepsána na Hitlerovy 52. narozeniny 20. dubna řeckým generálem Tsolakoglem do rukou Seppa Dietricha. Podmínky byly nezvykle „rytířské“, důstojníci si mohli ponechat osobní zbraně a vojáci, kteří odevzdali zbraně, byli propuštěni do svých domovů.

Po kapitulaci řeckých vojsk byly jediným protivníkem imperiální jednotky. 24. dubna je Leibstandarte začala pronásledovat, ale spojencům se podařilo evakuovat. Němci postupovali na jih, obsadili Athény a přístav Patras. Ztráty, které se v Leibstandarte vyžádala operace Marita, čítaly pouhých 93 mrtvých, 225 raněných a 3 nezvěstné. Řecké tažení však znamenalo konec lehkých vítězství.

Po krátké dovolené byla brigáda přesunuta do Prahy, kde měla být doplněna a připravena pro útok na Rusko. V této době se pro nedostatek rekrutů změnili podmínky náboru do Waffen- SS, v rámci programu Volksdeutsche byli verbováni Němci žijící mimo Německo a do SS vstupovali i příslušníci jiných „nordických“ národů. Jediná Leibstandarte byla z tohoto systému vyjmuta a zůstala čistě jednotkou „s germánskou krví“. Byla rozšířena na divizi a s tím spojené reorganizační procesy opozdily její nasazení v Rusku na 1. 7. 1941.

6. Ofenzíva proti SSSR (Fall Barbarossa)

22. června 1941 ráno se ve vysílání německého rozhlasu ozval Joseph Goebbels, který četl vůdcovo prohlášení: „Tížen vážnými obavami, nucen k mnoha měsícům mlčení, mohu konečně promluvit otevřeně, německý národe! V tomto okamžiku probíhá pochod, který svým rozsahem nesnese srovnání s těmi, které svět doposud viděl. Dnes jsem se rozhodl vložit osud říše a národa do rukou našich vojáků. Nechť nám Bůh pomůže, zvláště v této bitvě.“ ^[14.]

Čtyři hodiny před tímto prohlášením překvapivě překročily německé armády 3 200 km dlouhou hranici. Leibstandarte byla společně s divizí Waffen- SS Wiking po svém opožděném vstupu přidělena do skupiny armád Jih, které velel polní maršál von Rundstedt.

6.1. Ofenzíva

Význam Waffen- SS byl zpočátku velmi malý, protože jejich celková síla představovala pouhých 160 405 mužů a Leibstandarte sama měla jen 10 796 vojáků. Příprava operace nebyla dokonalá, hlavní podcenění doznala logistika. 600 000 vozidel, 750 000 koní, 7 000 děl a přes 3 000 tanků bylo vrženo proti nepříteli o neznámé síle, v terénu, který mobilitě Blitzkriegu vůbec nepřál. Němci mylně zakládali svou taktiku na neúspěchu Rusů v Zimní válce proti Finsku z let 1939- 1940. Nikdo z Wehrmachtu ani z SS nepočítal s extrémní odvahou, houževnatostí a odhodláním sovětských vojáků.

Armádní skupina Jih měla zničit ruské jednotky na západ od Dněpru a spolu s 1. tankovou armádou generála Ewalda von Kleista, pod níž operovala Leibstandarte a která postupovala od Lublinu na Kovno obklíčit Rusy. Hlavním cílem operace byl Rostov vzdálený 1 200 km, což dokladuje monstróznost akce. Divize Leibstandarte postupoval přes Halič na Ukrajinu, její tažení bylo z propagandistických důvodů pod dohledem vysílání německého rozhlasu s názvem „SS ve válce“. Během následujících 14 dní byla Leibstandarte vystavena zuřivým protiútokům Sovětů, které způsobem vedení hraničily se sebeobětováním. Divize byla mnohokrát zatlačena do defenzívy, na což nebyla příliš zvyklá, a zaznamenala značné ztráty (683 zabitých a raněných). Ruská snaha zastavit německý postup u Lvova ztroskotala po 8 dnech tvrdých bojů a velitel sovětského armádního sboru Michail Kirponos nařídil stažení na „Stalinovu linii“ na řece Sluš. 8. července byla linie bunkrů, které byly ve velmi špatném stavu, prolomena von Kleistovou 1. tankovou armádou, jejíž 13. divize následovaná Leibstandarte zajistila Žitomir. Přestože cesta na Kyjev byla volná, rozhodl se von Rundstedt priorizovat Umaň, která byla dopravním uzlem důležitým pro odsun sovětských jednotek. 1. tankové armádě společně s Guderianovou 17. armádou se, přes vytrvalé protiútoky, podařilo uzavřít ruské armády maršála S. Buďonného do obrovského kotle. Němci získali 100 000 válečných zajatců. Leibstandarte se vyznamenala při uzavření kotle prolomením obrany a obsazením Novoarchangelska a dostalo se jí uznání od vysokých důstojníků Wehrmachtu.

Po úspěchu u Umaně se postup obrátil k dolnímu toku Dněpru, Leibstandarte po těžkých bojích obsadila 19. srpna město Cherson. V této době spáchali příslušníci divize jedno z nejhorších zvěrstev války. Podle výpovědi jednoho z nich z roku 1948, byly, po nalezení ostatků 109 nezvěstných mužů Leibstandarte, jejichž těla byla pověšena na stromech v třešňovém sadu, popraveny 4 000 zajatců. Názory historiků, zda nese odpovědnost Sepp Dietrich, se liší, autor jeho životopisu Charles Messenger však tvrdí, že Dietrich udělal vše, aby tomu zabránil. Viníka se stejně jako v mnoha jiných případech týkajících se zločinů SS nepodařilo určit.

Hitler přehlížel důležitost dobytí Moskvy a jeho zájem byl obsadit průmyslově významnou Ukrajinu s jejími bohatými zdroji potravin, proto 23. července nařídil odklad útoku na hlavní město SSSR. Tanková skupina generálplukovníka von Hotha byla odvelena k dobytí Leningradu, Guderianova armáda se připojila ke skupině armád Jih, které pomohla uzavřít Umaňský kotel. Leibstandarte byla přesunuta více na jih, do zcela jiných klimatických podmínek, a byla zařazena do 11. armády gen. Ericha von Mansteina, které pomáhala držet linii útoku, kterou narušovaly silné sovětské protiútoky. U Azovského moře se von Manstein spoji s von Kleistem, což završí agresivní postup (400 km během 6 dní).

Přestože postup armádní skupiny Jih byl uspokojivý, množily pochybnosti o šancích na úspěch proti nepříteli, pro kterého nebude několik milionů ztrát znamenat téměř nic, v těchto nehostinných a krutých klimatických podmínkách. Příchod zimy znamenal zhroucení logistiky, nedostatek zimního oblečení měl za následek četné omrzliny mužstva (vetně Seppa Dietricha) a množící se případy úplavice. Přes tato úskalí se podařilo 22. 11. dobýt Rostov. Oslabení německých jednotek využila sovětská 37. armáda, která po osmidenních těžkých bojích zatlačila Němce, Leibstandarte tak zažila první všeobecný ústup. Gerd von Rundstedt nařídil stažení na linii řeky Mius, Hitler však nařídil zastavení ústupu. Von Runstedt trval na svém: „Je šílenství pokoušet se držet současnou linii. Především proto, že toho jednotky nejsou schopny a také proto, že pokud neustoupí, budou zničeny. Opakuji, že buď bude odvlán tento rozkaz, nebo si musíte najít někoho jiného“. Hitler se rozhodl von Rundstedta nahradit polním maršálem Waltherem von Reichenau. Pro Seppa Dietricha skončil rok 1941 přidáním Dubových listů k Rytířskému kříži, což bylo jedno z mála pozitiv pro Leibstandarte. Rudá armáda byla přes zničení několika celých armád stále nezlomná a odhodlaná.

6.2. Charkov

Zima 1941- 1942 utlumila vojenskou aktivitu na východní frontě. Během zimy udržoval Leibstandarte frontovou linii a v červnu byla odeslána k doplnění stavů a přezbrojení, následně byla odvelena na francouzské pobřeží, kde se očekávalo vylodění spojenců. Před odvelením zpět na východní frontu byla divize rozšířena a do výzbroje přibyli nové těžké tanky PzKpFw Mk VI Tiger, také byl změněn název na SS Panzer Grenadier Division Leibstandarte Adolf Hitler (SS divize pancéřových granátníků Leibstandarte Adolf Hitler).

Na východní frontu se divize vrátila v prosinci 1942. V této době se hroutila celá jižní fronta. 12. ledna byl zahájen masivní sovětský útok směrem na Rostov, následovalo zničení 6. armády u Stalingradu, kde padlo do zajetí 200 000 Němců. Německé jednotky dostaly rozkaz k obraně Charkova, Leibstandarte zaujala obranné pozice na řece Doněc kolem města Chugujev. Ve velení divize dočasně nahradil Seppa Dietricha, který byl Hitlerem povolán ke konzultacím, Fritz Witt. Po velké ofenzívě Rusů byli Wittovi muži nuceni ustoupit. Pod tlakem Rusů se ocitla 320. pěší divize tváří v tvář zničení, Němci se odmítali vzdát, ale se 1500 raněnými nestíhali dostatečně rychle ustupovat. Osvobozovací akce byla svěřena Leibstandarte, konkrétně 3. praporu 2. tankové divize, kterému velel SS- Sturmbannführer Jochen Peiper. Pancéřové jednotky průlomem vytvořily dostatečný „ochranný štít“ pro ústup ohrožené divize za řeku.

Všechna pozornost se soustředila na Charkov, který měl být držen za každou cenu. Jednotky pod velením SS- Obergreppenführera Paula Haussera se dostaly do obklíčení. Hausser hodnotil situaci takto: „Uvnitř Charkova civilisté ostřelují pěchotu a vozidla. Vyčišťovací jednotky nejsou k dispozici, protože všechno je v bojové linii. Město, včetně železnice, skladišť a skladů munice, podle příkazů armády vyhozeno do vzduchu. Město hoří. Systematický ústup den ode dne obtížnější…Požádat o změnu vůdcova rozhodnutí.“ ^[15.] Požadavek byl podle očekávání Hitlerem a generálem Hubertem Lanzem zamítnut. Hausser se přesto rozhodl ustoupit na jihozápad, jeho postup úspěšně uhájil před rozčileným Vůdcem generál von Manstein.

Von Manstein se nemínil Charkova vzdát, připravil léčku na postupující sovětské armády. Past sklapla u Krasnogradu, kde posílené německé jednotky částečně obklíčily a následně porazily armádní skupinu generála Popova. Vítězství značně posílilo morálku Němců, kteří postupovali na sever. Čelním oddílům Leibstandarte se podařilo zatlačit Rusy za Doněc a dosáhnout okraje Charkova, město po těžkých bojích padlo do rukou Němců 15. března.

Znovudobytí Charkova bylo bezesporu úspěchem, který však byl draze zaplacen. Ztráty Leibstandarte činily hrozivých 4 500 mužů. OKW se snažilo prosadit udržovací defenzivní taktiku na východní frontě, s čímž Hitler nesouhlasil a plánoval mohutnou ofenzívu, pro kterou si vybral Kurský oblouk.

6.3. Kursk (Operace Zitadelle)

OKW bylo varováno, že v oblasti Kursku sovětské elitní síly plánují útok. Existovaly dvě varianty, jak tento problém řešit První znamenala zaútočit dříve než Sověti, druhá se jevila výhodnější a sestávala z ústupu k Dněpru, který měl otevřít prostor k protiútoku ze severu od Charkova, jehož cílem by bylo útočící Rusy odříznout a obklíčit. Tento plán se však nepodařilo pancéřovým generálům Guderianovi a von Mansteinovi prosadit, protože Hitler považoval jakýkoli náznak ústupu za zradu. Ofenzíva byla původně naplánována na 1. května, ale postupně byla odkládána, protože Hitler chtěl na frontu dostat nové typy obrněnců (tanky PzKpFw V Panther a stíhače tanků Ferdinand), konečný start operace s krycím názvem Zitadelle (Citadela) byl stanoven na 5. července 1943.

Významnou úlohu v této operaci sehrály zpravodajské služby. Ještě před zahájením Citadely, měla Stavka (sovětské nejvyšší velení) k dispozici naprosto přesný plán útoku. Za tyto informace pravděpodobně Rusové vděčily špionážní síti „Rudá trojka“, jejíž součástí byl německý emigrant a antifašista Rudolf Rössler s krycím jménem „Lucy“, který se k cenným informacím dostal. Rössler měl v Třetí říši 4 významně postavené agenty, jejichž totožnost nebyla nikdy zjištěna. Dále se spekuluje, že informace o operaci Citadela dodal Sovětům jejich agent John Cairncross, který byl přímo součástí systému ULTRA, který úspěšně dešifroval německý kód Enigma. Skutečný zdroj a přesný rozsah informací není dodnes znám, ale jisté je, že před operací byly zvýšeny odvody nováčku, na frontu bylo dodáno 6 000 vozidel a 6.- 8. května bylo současně napadeno 17 polních letišť Luftwaffe.

Období před zahájením operace byly pro Leibstandarte významné. Sepp Dietrich dostal za úkol zorganizovat nové velitelství I. tankového sboru SS, proto velení divize převzal SS- Brigadenführer Theodor Wisch. I. tankový sbor utvořili důstojníci Leibstandarte doplněni o členy SS divize pancéřových granátníků Hitlerjugend. Dietrich byl povýšen do hodnosti, která byla utvořena speciálně pro něj, SS- Obergruppenführer und Panzergeneral der Waffen- SS. V této době začala řada důstojníků pochybovat o možnosti vítězství na východní frontě, ani Dietrich se skepsi neubránil, za což byl pro svou prestiž pouze písemně pokárán.

Útok měl být veden 2 skupinami armád, jednou ze severu a druhou z jihu, tento útok měl uzavřít kotel na východ od Kursku. Útok na sever měla obstarat 9. tanková armáda gen. Waltera Modela, na jihu měl být úder obstarán 4. tankové divizi gen. Hermanna Hotha. Defenzivní plán polního maršála Georgije Žukova), jenž těžil z výhody, kterou Sovětům poskytovaly tajné služby, spočíval v cíleném ústupu a následném obrovském protiútoku. Němci k útoku shromáždili 50 divizí (900 000 mužů), dalších 20 divizí bylo v záloze, a 2700 tanků včetně moderních Pantherů a Tigerů.

Ve 3:30 5. 7. 1943 byl útok zahájen. Leibstandarte byla nasazena jako čelní jednotka, z počátku byl postup velmi rychlý, první obranná linie padla velmi rychle, jeho zpomalení nastalo až s koncentrovanou dělostřeleckou palbou Sovětů. Zde se poprvé výrazně ukázaly výjimečné schopnosti a odvaha velitele tanku Obersturmführera Michaela Wittmana, který se svým Tigerem toho dne zničil 8 tanků a 7 protitankových děl a sám vysvobodil rotu (Wendorff) z obklíčení ruskými T-34. Ofenzíva byla také bržděna hustými minovými poli (Němci museli odstranit 40 000 min během jednoho dne). Mohutný nápor Němců nepřinesl žádný průlom obranné linie, což otevřelo křídla nacistických armád pro protiútoky. U Kursku se ukázaly konstrukční nedostatky německých tanků, které měly za následek menší pohyblivost v těžkém terénu. Dalším faktorem bylo, že Rusové dokázali přes značně vyšší počet ztracených tanků jejich stavy neustále doplňovat.

Leibstandarte vedla svůj útok směrem na Prochorovka, během postupu došlo k události, která dokladuje početní rozdíl mez armádami na východní frontě. 6. setnina pod velením Obersturmführera Rudolfa von Ribbentropa se svými 7 tanky narazila na skupinu 154 sovětských tanků T-34. Nakonec se podařilo Leibstandarte prorazit si cestu a obsadit Obojany. Dobýt Prochorovku se však nepodařilo a postup byl zastaven, toho využili Rusové k mohutnému protiútoku (10 armádních sborů). U Kursku došlo k největší tankové bitvě historie, ve které zvítězila mobilita a množství ruských tanků nad palebnou silou německých Tigerů. Němce přišel neúspěch draho, bylo ztraceno 70 000 životů, na 3 000 obrněných vozidel a 1 000 děl. Porážka v této bitvě znamenala definitivní konec Blitzkriegu a veškerá ofenzivní iniciativa na východě byla v rukou Rusů.

V reakci na vývoj a také na vylodění spojenců na Sicílii (10. 7.), po kterém následovalo svržení Mussoliniho režimu, byla operace Zitadelle 13. července 1943 odvolána. Leibstandarte byla přesunuta do Itálie.

7. Italské intermezzo

Hitler cítil potřebu posílit svůj vliv v Itálii, proto se rozhodl odvelet Leibstandarte a 1. tankový sbor SS z východní fronty a přesunout ji na Apeninský poloostrov. Proti tomuto rozhodnutí však protestovali armádní velitelé, především von Kluge a Hitlerem velmi uznávaný Rommel, s tvrzením, že elitních jednotek SS je nejvíce třeba na východě. Vůdce argumentoval tím, že potřebuje v Itálii ,,politicky spolehlivé jednotky“. Nakonec přistoupil na kompromis a do Itálie byla převelena pouze Leibstandarte a to bez bojové techniky. Jednotka byla umístěna v Parmě, kde prováděla zajišťovací služby a den před uzavřením míru mezi Italy a spojenci odzbrojila místní vojenskou posádku.

Po svržení Mussoliniho a nastolení nové vlády maršála Badoglia se Hitler obával obsazení Brennerského průsmyku novou italskou armádou, aby tuto hrozbu odvrátil, nechal tam umístit Leibstandarte. Muži z jednotky se také podíleli na operaci Eiche (Dub), při níž němečtí výsadkáři a speciální komando pod velením SS- Obersturmführera Otta Skorzenyho osvobodili ze zajetí na Gran Sasso d’Italia Benita Mussoliniho. Koncem července převzal velení divize, po povýšeném Dietrichovi, SS- Brigadenführer und Generalmajor der Waffen- SS Theodor Wisch.

8. Čerkaský kotel

„Po Kursku sovětský parní válec postupujících armád zavřel do kotle poblíž Čerkes 75000 Němců. Leibstandarte dostala za úkol obklíčené jednotky vyprostit a musela tedy vrhnout všechny své omezené zdroje proti stále mohutnější sovětské síle“ ^[16.]

Po neúspěchu operace Zitadelle byli německé armády značně zdecimované, velké ztráty, únava a nedostatečné zásobování se promítly do upadající morálky Němců. V tomto stavu museli vojáci Wehrmachtu a Waffen- SS čelit obrovskému tlaku ruských armád. Vrchní velitel armád Jih, generál von Manstein, chtěl zkrátit obrannou linii zformováním jednotek na Dněpru, ale Hitler taktický ústup odmítl. Rusové 22. srpna Němce vytlačili z Charkova.

V této době byla Leibstandarte obviněna z dalšího z válečných zločinů. Ruští vojáci v okolí Charkova objevili mnoho masových hrobů, vyšlo najevo, že gestapo a SS nelidsky zavraždili (otrava výfukovými plyny, oběšení, zastřelení) několik tisíc ruských civilních občanů. Mezi prvními na seznamu možných odpovědných osob byl uveden Sepp Dietrich. Žaloba však nebyla nikdy vznesena, protože Dietrich byl po válce souzen americkým tribunálem ve věci vážnější obžaloby týkající se masakru v Malmédy.

Leibstandarte byla v akci přidělena (jako součást XXXXVIII. sboru gen. H. Balcka) k obraně Kyjeva. Své síly soustředila poblíž Brusilova a dařilo se jí držet Rusy před obrannou linií. Zde opět prokázal své kvality Michael Wittman, který zde během jednoho operačního výjezdu (pro jeho Tiger to činilo maximálně 96 km) zničil 6 tanků a 5 protitankových děl. Leibstandarte se zde podařilo i několik protiútoků, nejvýznamnější byl dokončen 24.listopadu, když po prolomení fronty bylo obklíčeno a zničeno 153 ruských tanků, 70 děl a 250 protitankových kanonů. Za tuto akci byl vyznamenán velitel 1. tankového praporu SS Obersturmführer Jochen Peiper. Během následujících dnů bojovala Leibstandarte kolem Žitomiru, Korostenu a Berdičeva. Zde se znovu ukázala obrovská početní a materiální převaha Rusů, přestože jedna setnina (velitel Kling) Leibstandarte dokázala zničit 343 tanků, 8 samohybných děl a 225 těžkých protitankových kanonů a přestože Wittman byl během jedné akce schopen zničit 16 tanků, sovětské armády stále útočily obrovským počtem tanků a jiné techniky.

Sovětům se podařilo obranu prolomit a Němce zatlačit až ke Kirovogradu, kde se v lednu 1944 pokusili zničit Německé armády. Počátkem února byla 1. tanková a 8. pěší armáda, jejichž součástí byly i jednotky divizí Waffen- SS Wiking a Wallonie, obklíčeny u města Čerkesy, v bezvýchodné situaci se ocitlo na 75000 mužů. Manstein urychleně vypracoval plány na průlom a vysvobození jednotek. Leibstandarte se ho měla účastnit jako součást III. tankového sboru. 11. února 1944 akce začala, z počátku byly zaznamenány značné úspěchy. Opět se zde činila tanková esa ve službách Leibstandarte Michael Wittman a Jochen Peiper. Wittman během dvou dní zničil 13 nepřátelských tanků. Peiper se svojí Kampfgruppe trpící nedostatkem paliva prorazil ruskou obranu, vyřadili z boje 100 tanků a 79 protitankových děl a zmocnil se benzínu z ruské zásobovací kolony. Rusové se z překvapní rychle vzpamatovali a začali klást tuhý odpor. Osvobozující operace se také pro nepřízeň počasí a zmatky ve velení povedla jen částečně, k prolomení obklíčení došlo později, než bylo v plánu, a povedlo se zachránit pouhých 30000 vojáků a to za cenu obrovských ztrát. Leibstandarte zůstalo pouze 41 akceschopných důstojníků a 1118 členů mužstva a nebyla schopna aktivně čelit sovětskému postupu, proto byla divize stažena z fronty a umístěna do Tournhoutu v Belgii, kde měla být doplněna (převážně z řad nedostatečně vycvičených Hitlerjugend) a přezbrojena z velmi omezených německých zdrojů.

9. Normandie

Odpočinek v Belgii netrval dlouho, nedoplněné a vyčerpané mužstvo bylo přemístěno do okolí Brugg, aby pomohlo zamezit úspěchu očekávané spojenecké invaze. Jejich netaktické umístění v Belgii bylo výsledkem sporů mezi Rommelem a von Rundstedtem o způsobu vedení obrany a nejistoty, zda bude vylodění provedeno v Normandii či v Pas de Calais (s touto variantou počítalo OKW více).

9.1. Villers- Bocage, Caen, Falaise a Avranches

6.června došlo k vylodění a zásadním cílem spojenců se stalo Caen, jehož uhájením byla v reakci na to pověřen 1.tankový sbor SS společně s Leibstandrte, akci velel Sepp Dietrich. Co se týče Leibstandarte je nutné dodat, že její elitní charakter, který reprezentovali již pouze ostřílení velitelé Fritz Watt, Michael Wittman, Kurt Meyer a Jochen Peiper, byl zpochybněn špatně vycvičenými nováčky. Operace byla zahájena 8. 6. v 10:00, ale 1. tankový sbor byl omezen nedostatkem pohonných hmot, a tak byla k dispozici pouze Kampfgruppe Lehr. Nedostatek mužů a špatné Dietrichovo rozhodnutí otevřely mezeru na levém křídle postupu, které Britové okamžitě využili a obsadili vesnici Villers- Bocage.

13. června byla vesnice znovu obsazena Němci způsobem, který asi nejlépe demonstruje bojovou převah německých Tigerů nad technikou spojenců. Touto bitvou si získal slávu, uznání a v očích tankistů i nesmrtelnost SS- Obersturmführer Michael Wittman. Wittman časně ráno se svou skupinou 6 Tigerů narazil na silnici poblíž vesnice (kóta 213) a ve vesnici asi na 200 vozidel 4. County of London Yeomanry. Když zjistil, že technika není v bojových pozicích a některá vozidla jsou dokonce opuštěná, okamžitě zahájil spolu se 4 bojeschopnými tanky ze své skupiny útok. Wittmanův tank zamířil do vesnice, zbylé 4 tanky se měly postarat o britskou rotu, která byla na silnici. Wittmanův Tiger se probojoval až do středu vesnice, na konto si připsal 11 tanků a 16 jiných vozidel, nakonec byl jeho Tiger poškozen a posádka ho musela opustit a pěšky se přesunout na velitelství a podat hlášení. Obsazení dokonala 1.rota z Panzer Lehr Division pod velením Rolfa Möbiuse. Wittmanovi tato akce vynesla povýšení na SS-Hauptsturmführera a meče k jeho Rytířskému kříži.

V boji poblíž Caen padl velitel 1. tankového sboru a veterán Leibstandarte SS- Brigadenführer und General der Waffen- SS Fritz Watt, jehož velitelské stanoviště se dostalo pod palbu bitevních lodí Ramilies a Nelson kotvících v ústí Seiny. Dietrich na to reagoval slovy: „Tak zase o jednoho z těch nejlepších míň. Byl to moc dobrý voják na to, aby mohl zůstat dlouho na živu.“ ^[17.]

Na přelomu června a července bránila Leibstandarte Caen před tvrdě útočícími britskými a kanadskými jednotkami. Caen bylo prvořadým cílem spojenců po vylodění, protože město hrálo velmi důležitou roli v plánech zásobování, a podle plánu mělo být dobyto hned první den operace. Přítomnost tankové divize SS však obsazení města úspěšně bránila, proto se spojenci 7. července uchýlili k těžkému a zničujícímu náletu, který měl narušit obranná postavení Němců, po němž měla následovat pozemní operace (krycí název Charnwood) a obsazení města. Tato operaca však nakonec byla odvolána ještě před svým začátkem, protože příslušníci SS ve městě vybudovali velmi silné obranné pozice, na které nálet neměl velký vliv.

Němcům se přes obrovské ztráty (1. tanková divize ztratila 40 % mužů), které jim působilo hlavně letectvo, protože Luftwaffe nebyla schopna dostatečně pozemní jednotky podporovat, podařilo ubránit Caen i pře další ofenzívou (operace Goodwood). 25. července zaútočili Kanaďané na Falaise, které taky spadalo do sektoru Leibstandarte, která zde utrpěla vysoké ztráty. V této době také Američané zahájili operaci Cobra, což byl útok na poloostrov Cotentin, zde hrozilo obklíčení jednotek a ztráta významného přístavu Cherbourg. Když do amerických rukou padlo Avranches, Hitler se rozhodl přemístit většinu tankových jednotek ze zbytku Normandie k soustředěnému protiútoku. Hitler si však neuvědomoval situaci vyčerpaných a zdecimovaných jednotek, které trpěly nedostatkem benzínu. Špatně organizovaný přesun vystavil kolony tanků spojeneckým hloubkovým bombardérům a ty tak utrpěly nesmírně vysoké ztráty, například tanková divize Kurta Meyera čítala pouhých 500 mužů a 18 tanků. Protiútok padl, když Kanaďané obešli německé jednotky a obsadili Falaise. Hitler za neúspěch svalil vinu na vrchního velitele von Klugeho, který dříve nahradil von Rundstedta. Von Kluge spáchal cestou k Vůdci sebevraždu kyanidem, ve velení byl nahrazen polním maršálem Walterem Modelem.

Nový vrchní velitel na frontě se pokusil ustanovit novou obrannou linii, západně od Seiny. Zodpovídat za tuto linii, táhnoucí se od Lamanšského průlivu až na jih Francie, měl Sepp Dietrich. Nedostatek mužů a tanků (Dietrich jich měl k dispozici pouze 30) zapříčinil nezdar. Jednotky generálporučíka George S. Pattona prolomili linii v Mantes- Gassicourtu 48 km od Paříže. Spojenci snadno odráželi německé protiútoky a prolamovali jejich obranné linii. Hitler se proto uchýlil k velké riskantní operaci.

10. Ardeny

„Přestože mu ubývalo jak tělesných, tak duševních sil, Hitler si stále uchovával vlastnost společnou všem hazardérům- schopnost rozpoznat slabinu protivníka.“ ^[18.] V říjnu 1944 dobyli Američané Cáchy a tlačili se k Rýnu. Hitler viděl jedinou možnost, jak odvrátit porážku, silnou protiofenzívu směrem na Antverpy, nejdůležitější spojenecký zásobovací přístav, operace dostala kódové označení Wacht am Rhein (známá jako bitva o výběžek). Němci plánovali zaútočit frontě široké 96 km ve dvou vlnách, první měla obsadit mosty přes Meusu a druhá měla pokračovat na Antverpy.

Ze strany vrchního velitele spojeneckých sil Dwighta Eisenhowera došlo k podcenění situace. Domníval se, že Ardenský les není vhodný pro tankový útok a nevěřil, že jsou Němci za současné situace (nedostatek vojáků a techniky) schopni útok vůbec podniknout.

Němečtí generálové považovali operaci za sebevražednou, protože ta úplně odkrývala boky útočících armád, které tak byly velmi zranitelné, a snažili se Hitlera přemluvit, aby od operace upustil, ale ten trval na svém, dokonce sám vypracoval plány útoku. Až po válce vyšlo najevo, co si o operaci myslel Dietrich: „Hitler ode mne nechtěl nic víc, než přejít řeku, obsadit Brusel a pak hned na to dobýt Antverpy! A tohle všechno v nejhorším období roku a přes Ardeny, kde bylo sněhu po prsa a kde není dost místa na to, aby mohly 4 tanky jet čelní řadou, natož pak celé tankové divize! Až do osmi hodin je tam tma a ve čtyři už se stmívá. A tohle všechno s čerstvě zformovanými divizemi dětí a nemocných starců- a k tomu o Vánocích.“ ^[19.]

Dietrich dostal pod velení 6. tankovou armádu, pod níž operovaly i zbytky Leibstandarte. Zcela klíčová pro úspěch byla rychlost, bylo nutné obsadit mosty dříve, než je Američané zničí. Již od 12. prosince byly všechny jednotky připraveny na výchozích pozicích. Pěší jednotky měli otevřít cestu pro tanky Leibstandarte (té velel Wilhelm Mohnke). 16. prosince 1944 útok podle plánu začal, do útoku se vrhlo 22 německých divizí proti 4 a půl divizí Američanů. Na podporu útoku se rozjela operace Greif pod velením Otta Skorzenyho, kdy němečtí vojáci operovali v amerických uniformách a snažili se vyvolat zmatek mezi Američany. Ti, co byli zajati, v cizí uniformě končili na popravišti. Před útokem prohlásil generál Hermann Priess: „Tato ofenzíva je rozhodujícím okamžikem v životě německého národa, proto nelze požít dosavadní způsob vedení války a všechny kroky budou pouhou odplatou za nesčetné německé oběti teroristického bombardování.“ ^[20.] Tento výrok bude bohužel později naplněn válečnými zločiny a zvěrstvy.

Nejúspěšnější jednotkou byla v Ardenách Kampfgruppe Peiper, které velel Obersturmführer Jochen Peiper. Peiper na čele Leibstandarte postupoval směrem na městečko Honsfeld, důležitost rychlého provedení operace dokládá to, že jednotky nečekaly na ženisty a projížděly minová pole na vlastní pěst. Peiperova chladnokrevnost a umění se ukázaly, když se začlenil se svými vozidly do kolony ustupujících Američanů, která zdržovala jeho postup, a ukořistil 2 tanky Sherman. Peiper potýkající se s nedostatkem paliva se rozhodl, kvůli špatnému stavu silnice, nerespektovat plán postupu na Schoppen, ale přemístil se s jednotkou na sever do okolí Bullingenu. Do této oblasti se neměly jednotky SS vůbec dostat, ale Peiper se tak rozhodl ze 2 důvodů, prvním byla lepší silnice a druhým bylo americké skladiště paliva. Skladiště bylo obsazeno a američtí zajatci nuceni dotankovat německé obrněnce, zde se Kampfgruppe dopustila prvního vojenského zločinu v Ardenách, když byli zajatci po natankování zastřeleni. Peiperova skupina pokračovala na Ligneuville a Stavelot. Poblíž vesnice Malmédy zajali Němci asi 100 vojáků amerického průzkumného praporu.

17. prosince došlo k asi největšímu a k určitě nejlépe zdokumentovanému masakru amerických zajatců ve válce, u Malmédy bylo postříleno nejméně 86 odzbrojených mužů. Události se dostalo velké publicity v amerických novinách a po válce za ní byli odsouzeni členové Kampfgruppe včetně Jochena Peipera k smrti oběšením, ale rozsudek byl po protestech německých právníků změněn na vězení. Odsouzen byl i Sepp Dietrich jako velitel 6. tankové armády, pod kterou Peiper spadal.

Peiper obsadil Ligneuville a postupoval dále na Stavelot. Jeho rychlému postupu však nestačila většina Leibstandarte a tak jeho Kampfgruppe zůstala na čele osamocena. Ve Stavelotu se zmocnila mostu schopného unést váhu Tigerů. Původní cíl mise, obsadit mosty v Trois Ponts, ztratil význam, protože ty byly zničeny ustupujícími Američany, Peiperovi se však podařilo získat jiný most (u Cheneux). Zlepšené počasí umožnilo spojeneckému letectvu hloubkové bombardování, které zpomalilo postup Němců.

Peiper přes zhoršující se zásobování, které se hroutilo pod nálety bombardérů, pokračoval, obsadil Stoumont a důležitý most přes řeku Ambléve, Peiperovy tanky však nemohly most překročit, protože trpěly kritickým nedostatkem paliva. Následně Američané získali zpět Stavelot a odřízli spojení mezi Kampfgruppe Peiper a Leibstandarte. Peiperovi bylo zakázáno pokusit se probít zpět k Leibstandarte a byl nucen setrvat v pozici.

Ve Stavelotu vyšlo najevo, že zde byla spáchána celá řada zvěrstev. Ve městě a v okolí byla postřílena celá řada civilistů, kteří ubytovávali Američany. Za zločiny byla zodpovědná Kampfgruppe Peiper a po válce za ně byla také souzena.

Situace Němců na frontě se zhoršovala, stavy divizí ruku v ruce s morálkou klesaly. O zoufalosti svědčí pokus přebrodit řeku u Stavelotu místo útoku na město, při této akci bylo zabito mnoho vojáků. Nakonec bylo Kampfgruppe povoleno ustoupit z bezvýchodné situace, protože bylo zřejmé, že se nepodaří jí vysvobodit. Peiper se stáhla do La Gleize, které dlouho úspěšně držel, ale nakonec byl zatlačen, zbylo mu pouhých 800 mužů.

Dietrichova 6. tanková armáda byla zastíněna Manteuffelovou 5. armádou a proto jí musela podstoupit 1. tankový sbor SS Leibstandarte. Definitivního obratu v Ardenách došlo 8. ledna, když armáda George S. Pattona zahnala Němce od Bastogne. 16. ledna byly německé armády zatlačeny do výchozích pozic, ztráty činily 120000 mužů.

Po nezdaru operace na západě se Hitler rozhodl za každou cenu udržet ropná pole v okolí Balatonu, k tomuto úkolu byla opět přizvána Leibstandarte.

11. Poslední akce

Operace Jarní probuzení měla ubránit ropná pole Zisterdorfu v Rakousku a v Maďarsku u Balatonu. Rusové se již nezadržitelně blížili k Budapešti, proto Hitler rozhodl, že do Maďarska bude přesunuta Dietrichova 6. tanková armáda (do ní patřila i Leibstandarte). Byla to pouze Hitlerova iluze, že se mu může podařit Rusy zastavit, armádám se nedostávalo téměř ničeho (výstroje, zbraní, vozidel a paliva).

V pozici velícího důstojníka Leibstandarte nahradil Wilhelma Mohnkeho, který byl převelen do Berlína, aby zde řídil obranu, SS- Brigadenführer Otto Kumm. Němci k operaci shromáždili 31 divizí (přes 43000 mužů) mezi jezery Balaton a Velencze. Útok přes bažinatý trén, který byl pro tanky téměř neprostupný, byl zmařen hned v zárodku a to i proto, že armády byly v podstatě bez záloh a docházelo jim i střelivo. Sověti využili nedostatečné logistiky a zahájili tlak na německá postavení, který měl za následek ústup divizí Waffen- SS a to i přes výslovný zákaz Hitlera. Vůdce zuřil a nařídil jednotkám SS odstranit insignie z uniforem, což pro ně bylo ponížení nejvyššího druhu a ještě to snížilo už tak špatnou morálku. Němci byli tlačeni zpět mohutnou ruskou silou, 2. dubna byla obsazena ropná pole a Sověti se tlačili na Vídeň. K obraně Vídně musel Dietrich vybrat 4 divize, určil 3 pěší divize a 2. tankovou divizi SS. Dietrichovi bylo však jasné, že téměř zničená Leibstandarte nebude schopna město udržet. Nakonec Vídeň po těžkých bojích motivovaných hlavně strachem z ruského zajetí padla. 6. tanková armáda se dále neúspěšně podílela na obraně Brna. 7. května podepsal polní maršál Albert Kesselring kapitulaci Wehrmachtu a vyzval ke složení zbraní i Dietrichovu 6. tankovou armádu. Převážná část Leibstandarte se vzdala do rukou Američanů poblíž Steyeru na řece Enns. Dietrich se vzdal v doprovodu manželky v Kufsteinu poblíž Mnichova.

Poslední muži Leibstandarte v bojích sloužili svému původnímu účelu, tedy bránili Hitlera v Berlíně. Jednotka pod velením Wilhelma Mohnkeho neměla za úkol pouze bojovat s Rusy, ale také popravovala dezertéry. Když Hitler spáchal 1. května sebevraždu, uprchl Mohnke z Berlína. V noci z 6. na 7. května odpochodovala většina Leibstadndarte na jih vstříc spojeneckému zajetí. Někteří ještě zůstali a vykonali poslední rozkaz Vůdce, popravili Hermanna Fegeleina, který dezertoval z bunkru.

Leibstandarte přestala existovat, ale její veteráni se rozhodli držet jednou danou přísahu a udržet si tak ve svých očích čest. Zničená Evropa považovala muže z Leibstandarte za obyčejné esesáky, příslušníky zločinecké organizace, která musí být postavena před mezinárodní soud.

Použité materiály

Seznam pramenů

• Butler, Rupert — SS-Leibstandarte — Historie první divize SS 1933 — 1945
• Grünberg, Karol – Hitlerova černá garda
• Kronika 2. světové války
• Thompson, Julian – Západní fronta
• www.panzernet.net
• www.panzerace.net
• www.wikipedia.org
• www.nacismus.mysteria.cz

Odkazy k textu

• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Úryvek z programu DAP
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Část zápisu vyšetřovatele Miltona Schulmana z výslechu Josepha Dietricha
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Svědectví z jednání mezi Dietrichem a Himmlerem
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Úryvek převzatý z knihy G. Reitlingera The SS: Alibi of the nation
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Hitlerovo prohlášení o SS- VT
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Hitlerova reakce na kritiku od Wehrmachtu kvůli bojovému nasazení SS
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Prohlášení H. Himmlera
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Část zápisu vyšetřovatele Miltona Schulmana z výslechu Josepha Dietricha
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Úryvek převzatý z pamětí H. Guderiana
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Část Hitlerova rozhlasového prohlášení
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Část zápisu vyšetřovatele Miltona Schulmana z výslechu Josepha Dietricha
• Butler, Rupert - SS- Leibstandarte- Historie první divize SS 1933 — 1945
  • Prohlášení gen. H. Priesse před operací Wacht am Rhein

Autor článku: Jakub Suchomel | Poslední aktualizace: 4. 12. 2009

Úvodní stránka | Nahoru | Zpět |

Rychlé odkazy: Doporučené odkazy | Encyklopedie elitních a speciálních sil | Terorismus | Hnutí | Technologie | Technika | Zbraně | Stavby | Osobnosti | Historie | Citáty | Slovníky | Bojová umění | Dovednosti | Armáda | Výstroj | Knihy | Taktika a strategie | Sniper | Vlajky států | Hudba | Vlajky | Любэ - Гимн России |

All information and multimedia on Specwar.info comes from a wide number of sources. If some elements (especially photos) were originally yours please consider Specwar.info to host for free. But if the copyright owners want to get in touch to have them immediately removed from this site then please contact our webmaster.

Copyright 2006 — 2012 Specwar.info a příslušní autoři.
e-mail: ofni.rawceps@nimda