Anarchistická revoluce partyzánským způsobem

Bojovníci Strany kurdských pracujících (PKK)
Bojovníci Strany kurdských pracujících (PKK). (Zdroj: Blog.chosun.com.)

Předmluva

Tento článek, ač psán formou jakéhosi manuálu, slouží pouze ke studijním účelům, nikoli jako návod k revoluci. Měl by vám usnadnit porozumět některým principům, které provázejí chování partyzánů. V mnohém jsou si povstalecké skupiny všech politických orientací podobné, my se zde budeme zabývat především skupinami anarchistickými. Text vychází z velké části z materiálů dostupných na insurgentdesire.org.uk.

1 Úvod: Proč se vzepřít?

Již na úvodní otázku, zda pozvednout zbraně a bojovat za osvobození, je velmi těžké odpovědět. V historii se setkáváme s příklady, kdy byla anarchistická revoluce úspěšná. Pokud chceme být objektivní, musíme si uvědomit, že každou podstatnější změnu v novodobých dějinách spouštěly násilné prostředky. Žijeme ve světě, kde násilí dominuje, kde lidé buď přijmou společná pravidla, nebo je společnost převálcuje. Coby obyvatelé ekonomicky nejrozvinutější části světa máme nepopiratelnou zodpovědnost za chování, které poškozuje globální ekosféru či eliminuje politickou opozici spojenců naší vlády. Je jen na nás, jak situaci (ne)budeme řešit. Legitimita ozbrojeného odporu je velmi diskutabilní a záleží na každém člověku osobně, jak si na tuto otázku odpoví.

2 Přípravná fáze

Je několik věcí, které je třeba udělat před spuštěním ozbrojeného povstání. Základem je se obklopit důvěryhodnými lidmi, o kterých víte, že vás nezradí. Poté musíte opustit všechny ostatní a připravit se na osamělý a trpký život plný nejistot a těžkostí. Tím tedy vznikne malá skupina lidí, která je připravena zahájit činnost. Předtím, než se spustí první akce, je nezbytné provést mnoho příprav.

Ze všeho nejdřív si zjistěte co nejvíc o své operační základně a jejím okolí: Jací jsou sousedé a zda mají nějaké podezření; jestli jsou sympatičtí; kde jsou únikové cesty a dobré úkryty; kde se v oblasti nacházejí prameny a jiné zdroje pitné vody; zda je možné se dostat ze/na základnu, aniž byste byli vidět nebo budili podezření. Dále je dobré si obstarat lidi mimo skupinu, kteří jsou ochotní na požádání pomoct bez jakéhokoli vyptávání. Můžete pak počítat, že tyto lidi u sebe doma ukryjí v případě potřeby zraněné kamarády, pomohou se sháněním potravin a léků a budou doručovat zprávy ostatním podporovatelům.

Nikdy neuspěješ, pokud nebudeš mít alespoň elementární podporu základny. Své podporovatele si neudržíš díky politickým názorům, ale díky své osobnosti. Nedělej nic, co by vystavilo tvé příznivce násilí ze strany policie a armády. Většinou se nejedná o bojovníky, proto je během zvýšených aktivit bezpečnostních složek drž stranou. Zároveň povzbuzuj svou skupinu a ujišťuj je, že „venku“ jsou lidé, kteří se ochotně přestanou podřizovat stávajícímu režimu. Také nadešel čas pro přetřes názorů, jak tvých, tak ostatních členů skupiny. Tím získáš přehled, komu můžeš věřit a kam až ona důvěra může sahat.

V této době jsi velmi zranitelný a přímo vystaven zatčení ze strany policie. Musíš rozjet propagandu, kde lidem vysvětlíš své počínání. Jako prostředky šíření tvých myšlenek se nabízí letáky, grafity, „upravení“ cizích billboardů či využití jakýchkoliv vám dostupných médií – tisku, rádia, internetu. Zatím není až tak důležité obrátit obyvatelstvo na svou stranu, ale připravit je na tvé následné akce. Až tyto akce přijdou, lidé budou vědět, co se děje a proč.

Zdaleka neexistuje jednotná odpověď na otázku, kdy vlastně začít činnost revolučních bojových jednotek. Tradiční Marxistická strategie vždy hlásala, že aby byla nějaká šance na úspěšnou revoluci, musí na to být „lid“ nejprve připraven. Historie opakovaně ukázala, že v lidech dříme síla dlouho předtím, než se objeví nějaký vůdce. Podle argentinského marxistického revolucionáře Che dokázala kubánská revoluce, že utiskovaní lidé občas potřebují jen katalyzátor, který je zažehne k činnosti. Tím se postupně vyburcuje masové hnutí, které smete starý režim. Historie také ukázala, že následný chaos mezi pádem starého režimu a ustanovením nového je velmi nebezpečný z toho hlediska, že vůdce povstání může převzít ducha revoluce za účelem, aby sám sebe ustanovil za nového diktátora. Několikrát se tak sice nestalo, ale mezinárodní snahy vytvořily obrovský tlak na potlačení revoluce, čímž zničily tento zárodek dříve, než se jím mohl inspirovat zbytek světa. Na oba tyto aspekty je třeba brát ohled při „organizování“ revoluce.

Když už tedy tvoje skupina provedla nutné přípravy a přichystala se k činnosti, je nutné si ještě ujasnit následující: jak zajistíš zásobování jednotek jídlem a municí, jaké jsou cíle útoku a jestli jste připraveni na protiútok nepřítele. Z psychologického hlediska je obrovský rozdíl mezi tím napadnou a být napaden. V prvním případě mají útočníci pocit, že kontrolují situaci a to pomáhá jejich duševní pohodě. Ve druhém případě se už do mysli tvých bojovníků vkrádá myšlenka, že mohou být poraženi, což drásá nervy povstalců mnohem více než cokoli jiného. Pokud je nepřítel silnější, neměl by být problém pro partyzány, kteří mají dobrou znalost místního terénu, zmizet.

3 Základní vybavení

Tyto věci by měl mít každý partyzánský voják:

  • zbraň,
  • spacák nebo deku,
  • batoh,
  • kvalitní obuv,
  • houpací síť,
  • celtu,
  • pevný oděv,
  • opasek na munici.

Během teplých období se dále může hodit moskytiéra. Do rezervy je také dobré mít při sobě sušené jídlo. Další věci, které jistě najdou upotřebení, jsou malá baterka, hrnek a malý hrnec (ešus), nůž (aspoň jeden víceúčelový švýcarský), různá lanka a provázky navíc. Na druhou stranu, čím méně toho voják nese, tím je pohyblivější. Pokud tvá jednotka operuje v relativním bezpečí na vlastním území, lze využít pro uložení zásob různých skrýší.

Mimo jednotku byste měli být napojeni na minimálně jednoho až dva lidi, kteří budou sloužit jako prostředníci při získávání potravin a léků. Rozhodně o těchto lidech nemusí vědět celá jednotka, stejně tak tito lidé nepotřebují znát příliš informací o jednotce. Také navazujte kontakty v podobě sympatizujících organizací. Ve chvíli, kdy situace vyeskaluje, tyto vnější kontakty zajistí přísun nových rekrutů.

4 Partyzánská skupina

V anarchistické skupině není přílišná hierarchie. Rozhodnutí se dělají často konsensem, ovšem ne vždy je možný. Objeví-li se za bitevní vřavy nějaké komplikace, musí se někdo chopit iniciativy a situaci dostat pod kontrolu. Pokud se vzájemně dobře znáte a máte spolu dobré vztahy, jsou podněty takto iniciativního člověka promyšlené a hrají pro dobro všech. Žádná anarchistická skupina by neměla striktně lpět na ne-hierarchických principech, oslabovala by tím pouze sama sebe. Partyzán by měl věřit svým kolegům, že vše, co dělají, je v jejich společném zájmu. Důvěra obvykle vzniká mezi lidmi, kteří se dlouhodobě znají nebo spolu bojovali/bojují proti nepříteli.

Typická partyzánská skupina je malá, obvykle od pěti do dvanácti členů. Každý další člověk s sebou přináší velkou pravděpodobnost, že bude jednotka vystopovaná pronásledovateli. Pokud je jednotka naopak menší, extrémně to snižuje její možnosti na jakoukoli činnost i na přežití. Mezi partyzány by se neměly vyskytovat hodnosti jako takové. Většinou se najdou jeden až dva jedinci s organizačními schopnostmi, kteří pak slouží jako neoficiální vůdci. Jejich postavení by mělo být ostatními uznáno a respektováno. Přesto zůstává anarchistická skupina útvarem, v němž jsou si všichni rovni.

Když konflikt eskaluje, skupina se bude nadějně rozrůstat a zkušenější členové se dostanou do rolí, kdy budou zasvěcovat nově příchozí do táborového života a učit je, jak přežít střet s nepřítelem. Opět, skrze neformální dohodu, se někteří lidé dostanou do popředí a zaujmou úlohy vůdců. Obecně nemusí platit, že úspěšný velitel malé jednotky bude stejně tak schopný vést i větší skupinu. Člověk neschopný řízení jednotky se může projevit jako vynikající trenér nováčků. Znovu nechte tyto záležitosti plynout samovolně a jednotlivé úlohy se tím přirozeně obsadí vhodnými lidmi. Vždy si ale dávejte pozor na ty, kteří přebírají příliš mnoho zodpovědnosti, a tudíž i moci.

Početně se rozrůstající skupinu je třeba časem rozdělit. Tím ovšem vznikají některá úskalí, např. v oblasti koordinace činnosti. Z toho důvodu musí být veškeré aktivity předem plánovány, i když ne vždy je potřeba zabíhat příliš do detailů. Čím více bude přibývat nových rekrutů, tím bude náročnost koordinace vzrůstat. Až se skupina dostane do početního „nadstavu“, je čas na založení nové buňky, která si vytvoří vlastní operační základnu. De facto se zde opakuje prvotní situace – získávají se kontakty z okolí, sesbírávají se mapy, prozkoumává se terén. V tomto období je skupina zranitelná, proto by se mělo dbát na zvýšenou bdělost. První výpady do nového teritoria se musí provést co nejdříve, přičemž by se mělo jednat o výpady průzkumného charakteru, plná výzbroj a výstroj není potřeba. Je velmi důležité, aby se lidé provádějící průzkum vyhýbali jakýmkoliv střetům s bezpečnostními složkami.

5 Bojová činnost

Neexistují pevná pravidla, jak započít válku s nepřítelem, ale jsou zde určité směrnice:

  • Nikdy neútočit na nepřítele, pokud není možné vyhrát. Neposílat pěchotu na dobře opevněné pozice nepřítele mimo vlastní území.
  • Vždy udeřit co nejrychleji a s co největší silou (všemi dostupnými prostředky), způsobit nepříteli maximální škody a následně se rychle stáhnout.
  • Předem naplánovat únikovou cestu.
  • Určit místo srazu, kde se bude moci kdokoli „zatoulaný“ během bojů opět spojit s ostatními.
  • Seznámit se s množstvím vlastní munice a podle toho se zařídit při útoku.

Snažte se zmocnit munice a zbraní padlých nepřátel. Dá se předpokládat, že mnoho útoků bude mít pouze tento cíl. Nepanikařte, pokud se věci nedaří. V takovém případě okamžitě zmizte a pokuste se odradit nepřítele od toho, aby vás pronásledoval. Vždy střílejte výhradně z dobře skrytých pozic. Tím se nemyslí jen z poza stromu či skály, ale z leže z poza stromu či skály. Nejvíce se tato forma krytí projeví, pokud se vyskytujete za trávou či křovím, kde je mnohem pravděpodobnější, že nepřítel uvidí výstřel zbraně. Pokud se přitisknete k zemi a schováte pod listí, bude výšleh zbraně velmi těžké zpozorovat.

Další logická zásada říká, že čím méně těla vystavuješ nepříteli, tím hůře tě zasáhne. Také se ujisti, že ve svém úkrytu nejsi uvězněn, resp. že nemůžeš provést žádný pohyb, aniž by si přišel o krytí. Přestože tato upozornění mohou znít samozřejmě, divil by ses, jakých základních chyb se dokážou lidé v zápalu boje dopustit. Pokud má tvá skupina možnost cvičit nejprve s nějakými „neostrými“ zbraněmi, dá se s jejich pomocí o podstatě a důležitosti krytí mnoho naučit.

Když si napaden nepřítelem, jako prvního zabij point mana (tj. muže vpředu). Tím nepřátelské bojovníky znervózníš a zajistíš, že se nikomu nebude chtít převzít jeho pozici, protože pochopí, že by je čekala téměř jistá smrt.

Tvá první „bojová“ akce nejspíš nevmete do nepřátelských řad mnoho obav. Skutečností je, že o nich vlastně ani nemusí vědět. Rozjížděcí akce mohou zahrnovat např. ozbrojená přepadení, kterými získáš dostatek zásob pro další činnost. Dále je vhodné mít v rezervě nějaké peníze pro případ, že tvá skupina bude vytlačena ze své operační základny. Nikdy neškoďte rodinám těch, kteří vás podporují nebo by vás v budoucnu mohli začít podporovat. Předními terči pro útoky jsou (bohatí a mocní) místní „utlačovatelé“. Obvykle totiž o takto známých osobách získáš relativně snadno dost informací, které využiješ k důkladné přípravě útoku.

Jakmile začnete „vojenské“ operace, musíte je doprovázet náležitou propagandou. Abyste nevzbudili antipatie veřejnosti, neustále ji informujte a vaší činnosti a o tom, co a proč děláte. Partyzán se nachází na nepřátelské půdě až do chvíle, kdy kompletně ovládne nějaké území. Uvědomte si, že od okamžiku spuštění bojů jste ve válce, která vás bude doprovázet všude a pořád.

6 Obranné možnosti

Na operační základně si vybudujte několik bunkrů, kde uložíte aktuálně nepotřebné věci, abyste je nemuseli nosit neustále při sobě, a které vám poskytnout nejen ochranu před zimou a deštěm, ale i před lehkým dělostřelectvem (např. granátomety). Umístěním bunkrů v kopcích a zahrazením cest byste měli být v bezpečí před většinou nepřátelské nepřímé palby, vyjma přímo naváděných bomb, řízených střel a těžkým dělostřelectvem.

Kdykoli je jednotka pod palbou a musí se stáhnout, je třeba se stahovat systematicky. To se provádí tak, že se nejprve o kus stáhne jedna část bojovníků a následně poskytuje krycí palbu přesouvajícímu se zbytku jednotky. Tento postup se opakuje tak dlouho, až je s nepřítelem přerušen kontakt. Při ústupových manévrech se může stát, že se jednotka ocitne na dobře hájitelné pozici. Pokud se zde zvládne vhodně přeskupit, může být schopná spustit na postupujícího nepřítele protiútok – ovšem jen za předpokladu, že je schopná vyvinout potřebnou sílu a že má dostatek munice. Výhodou takového protiútoku je, že pokud se vám povede přinutit protivníka k ústupu, můžete pak posbírat zbraně a munici padlých nepřátel. Nicméně v situacích, kdy proti vám stojí silný soupeř, je nejlepší co nejrychleji zmizet.

Vietnamci prosluli konstrukcí spletitých podzemních chodeb a tunelů, které se pro svou snadnou bránitelnost ukázaly jako výborný strategický nápad. Místní bezpečnostní složky na ně útočily se zápalnými zbraněmi a lehkými obrněnými vozidly a jako omluva sloužilo právě to, že se jinak tunely stěží dobíjí. Ve skutečnosti byla pravda poněkud jiná - neměly zájem na tom, aby kdokoli přežil.

7 Do akce

Partyzáni svými do jisté míry zvláštními činy v dějinách ukazovali, že mocní lidé jsou zranitelní. To vzbuzovalo obdiv a respekt nejen u řadových obyvatel, ale často i mezi vojáky vyšších hodností. Z historie jsou známy četné případy, kdy vysocí armádní důstojníci znechucení chováním vládnoucí elity stáhli své vojáky z bojů proti partyzánům a přislíbili své služby revoluční armádě. Stalo se tak ve Španělsku, Rusku, Mexiku a v menší míře i ve Střední Americe. Demonstrace statečnosti a zásadového chování může přimět na stranu povstalců ty, kteří byli zatím neteční nebo dokonce povstání odmítali – ne každý, kdo slouží mocným, si svou práci užívá.

Ze začátku by se měly údery partyzánských skupin soustředit na rozvrácení nepřátelských sil a přerušení jejich zásobování. S několika podomácku vyrobenými zbraněmi se dá útočit na letiště, konvoje a další prostředky zásobování. Vždy efektivní jsou také miny aktivovatelné vzdáleným spínačem či rakety domácí výroby. Brokovnice lze přestavět na granátomet, aby jím šlo vrhat jednoduchá explozivní zařízení, např. granáty se střelným prachem. Tyto zbraně nejsou vysoce účinné jen z hlediska přímého boje, ale mají i psychologický dopad na nepřátelské vojáky, kteří se dosud domnívali, že vaším arsenálem je jen pár pušek.

Nesmíme zapomenout zmínit válečné zajatce: Neberte zajatce. Je-li to možné, eskortujte zajaté vojáky na hranice a řekněte jim, aby se na zbytek války ztratili. Nedovolte jim vrátit se na jejich základu. Pokud ucítí z vaší strany přátelské kolegiální chování, dost možná se k vám přidají. Než jim ovšem svěříte zbraň, prozkoušejte jejich chování na bitevním poli. Poté je lze zařadit mezi ostatní nové rekruty.

8 Boj ve městech

Obvykle označovaný jako „terorista“, ve městě působící partyzán se od tradičního partyzána velmi liší. Partyzáni jsou zde pod intenzivním dohledem a je velmi náročné, ale důležité, neupoutat pozornost sousedů či policie. Na druhou stranu se dá ve městě lépe splynout s obyvatelstvem, vyskytuje se zde více potencionálních cílů a také díky bližšímu kontaktu se dají snadněji vyburcovat místní k účasti na akcích.

Vyskytují-li se v ohrožené zóně civilisti, nezapojujte se do přestřelek. Nejenže by klesla vaše veřejná „popularita“, ale dá se očekávat, že by se na místo sjeli bezpečností složky z celého okolí, čímž by se silně zkomplikoval ústup.

Skupina městských partyzánů nebude nikdy tak v bezpečí, jako „venkovní“ skupina. I když se na každodenních akcích budou podílet spolehliví a osvědčení lidé, stále zde budou existovat určité sociální vazby na okolní svět. To má své výhody i nevýhody. Vždy je riskantní, pokud se někdo cizí seznámí s jedním či více členy skupiny. Kladem je, že skupina neztrácí přehled o aktuálním dění v okolním světě a může tomu přizpůsobit svou činnost. Zápory plynou z toho, že vás daný člověk může zradit a udat.

V moderním státě je právě město pravděpodobně nejpříhodnějším místem, kde začít s iniciováním revoluce, ačkoli v tradičních revolucích přicházelo město na řadu obvykle až ve vrcholné fázi. Vzhledem k množství policejních informátorů a bezpečnostních sil připravených potírat povstání není dobré zdržovat se na jednom místě příliš dlouho. I ve městě je nejúčinnější taktika několikrát rychle a silně udeřit a beze stopy zmizet, rozpustit skupinu a dát se dohromady až ve chvíli, kdy utichne hlavní snaha dopadnout pachatele. Při každém novém uskupování jednotky dbejte na to, aby se mezi vás nedostali špióni.

9 Závěrem o povstání

Když si člověk jednou zvolí cestu povstalce, je těžké se vrátit zpět. I pokud se někdo vzdá, nemá zaručeno, že to budou vládní síly respektovat. Klidně se může stát, že ho vojáci ve vězení zabijí a tím si s ním vyřídí účty ve jménu svých padlých kamarádů.

Sebe-disciplína je klíčem k bezpečnosti. Toulání se a hledání flirtů s místními kočičkami, opíjení se v hospodě či snaha navázat spojení s pohřešovanou osobou mohou vyústit ke smrti jednotlivce nebo i celé skupiny. Dalším důležitým faktorem je chladná hlava. Zastaví-li tě např. policajt, snaž se nejdříve zjistit, co ti chce. Může jít o nějakou malichernost, která vůbec nesouvisí s tvou ilegální činností. Pokud bys ho bez rozmyslu podřezal, způsobíš si tím naprosto zbytečné komplikace. Nepodléhej strachu, ale využívej ho ve svůj prospěch. Strach posiluje stav pozornosti, která se v určitých chvílích jistě hodí. Při řešení konkrétního problému studuj partyzánskou taktiku a čti si o revolučních skupinách.

Autor článku: Nilrem | Článek vložen 11. 5. 2010