Boj proti partyzánům ve druhé světové válce na východní frontě

Úvod

Základním podkladem pro vytvoření tohoto materiálu byl odtajněný dokument americké armády „Small Unit Tactics, Partisan Warfare“ vydaný roku 1952. Jeho účelem je s pomocí historických příkladů seznámit vojenské velitele s principy, jakými lze bojovat proti partyzánskému odboji.

Partyzánské válčení nemá žádná jednotná pravidla. Nepřítel v podobě povstaleckých jednotek je nevyzpytatelný a bezzásadový. Jeho zbraně jsou obvykle jednoduché a početně omezené. Na Východě se tyto zbraně staly nebezpečnými kvůli své zákeřnosti a nepředvídatelnosti.

Úspěch při střetu s povstalci nezávisí ani tolik na dodržování určitých principů, které armáda získala coby zkušenosti z konkrétních konfliktů, ale na systematickém zvažování všech faktorů, které ovlivňují rozhodování nepřítele, jeho komunikaci, pohyblivost a vztahy s obyvatelstvem. Čím více zná velitel praktických příkladů z historie, tím lépe může vycvičit svou představivost týkající se pochopení chování povstaleckých skupin. Vývoj současného bojiště zjevně nasvědčuje tomu, že eliminace povstalců se může stát úkolem kteréhokoli velitele.

My se zde budeme zabývat ukázkami taktik, které používaly malé jednotky proti partyzánům v období druhé světové války. Z většího nadhledu je ovšem pro potírání takovéhoto odporu mnohem důležitější celková koncepce vedení boje. Ta zahrnuje úlohu propagandy, ekonomických a politických prostředků, strhnutí místních obyvatel na svou stranu a získání si jich pro spolupráci. Celý tento proces ale následuje až po vkročení vojáků na nepřátelskou půdu. Delší období bojů nemohou neplacení partyzáni přežít bez alespoň pasivní podpory obyvatelstva. Proto se mezi priority řadí získání důvěry tamějších lidí.

Boj proti partyzánům je krutý a nelítostný. Bylo by proto chybou se je snažit zlikvidovat kvalitativně druhořadými jednotkami. Partyzány je vhodné napadnou takovými zbraněmi, kterých oni sami mají nedostatek – konkrétně např. těžkými zbraněmi a dělostřelectvem.

Postupně si projdeme pět příkladů „taktiky malých jednotek“ během událostí, které se odehrávaly v letech 1941 až 1943 na Východní frontě.

Kapitola 1: První srážka s partyzány

1 Kontext

Tento případ ukazuje první srážku mezi německými oddíly a partyzány poblíž Východní fronty na území, které před vypuknutím války patřilo Litvě. Zde byly partyzánské skupiny tvořeny hlavně izolovanými jednotkami sovětské armády, ale také i místními obyvateli.

První dva dny boje přinesly neočekávané chování sovětské armády. Ruští vojáci, kteří se dostali do izolace od zbytku armády, považovali za svojí samozřejmou povinnost pokračovat v bojích partyzánským způsobem a nabírat další dobrovolník z civilních řad. Proto již pro Němce nebylo přípustné nechávat osamocené sovětské jednotky za svými zády, tak jako při první světové válce. V případech, kdy měla odříznutá sovětská skupina energického velitele, se zanedlouho po prvním vyděšení ve vojácích opět probudil bojový duch.

Velitelé zprvu považovali partyzány za nedůležité a nepodstatné, mimo jiné proto, že byli zpravidla vyzbrojeni jen lehkými zbraněmi. To se ukázalo jako velký omyl. Většinu mezi partyzány tvořili činorodí a ambiciózní muži, z nichž mnohým navíc pomáhalo jejich fanatické přesvědčení. Slabochy byste mezi nimi hledali těžko. Od ruské občanské války vyrostl okolo partyzánů jakýsi kult. Vůle odporovat a odhodlání škodit nepřátelům bez ohledu na mezinárodní válečné smlouvy bohatě nahradila nedostatek vojenského vybavení.

2 Situace na bojišti

V 0305, 22. června 1941, v den, kdy odstartovala kampaň proti Sovětskému svazu, napadl německý V. armádní sbor z východu a severovýchodu Suwalki, město 110 km jihozápadně od bývalého litevského hlavního města Kaunas.

Mapa Litva
Mapa bojové zóny. V současnosti se tato oblast se nachází v severovýchodním Polsku. (Zdroj: US DoD.)

Čelní divize 5. sboru měla za úkol proniknout skrz sovětskou linii táhnoucí se po stranách silnice vedoucí ze Suwalki do městečka Seirijai. Divize měla projít přes oblast Lasdijai a ještě toho odpoledne vybudovat přemostění řeky Njemen poblíž vesnice Krikstoniai, která byla vzdálena od německé výchozí pozice 40 kilometrů vzdušnou čarou.

Na cestě z výchozí pozice do Krikstoniai musela divize překonat tyto překážky:

  • Takzvanou sovětskou hraniční pozici v blízkosti hranice v oblasti Suwalki, který byla po kampani v Polsku okupována Němci. Toto postavení obsahovalo polní opevnění a protitankový příkop.
  • Nově vybudovanou linii betonových bunkrů poblíž Lasdijai.
  • Polní pozici v úzkém průchodu jižné od Lake Dus, západně od Seirijai.
  • Řeku Njemen.

Čelní divize prorazila sovětské pozice na první pokus. Útok na nově vybudované bunkry poblíž městečka Lasdijai provedly dva pluky. Pluku na pravém (severním) křídle se podařilo v 1000 hodin proniknout do města. Poté překročil úzké oblasti jižně od Lake Dus a pozdě odpoledne se u Kriksteniai dostal přes řeku Njemen a na jejím druhém břehu vytvořil předmostí. Mezitím pluk na levém (jižním) křídle podstupoval těžké boje u bunkrů severně od Lasdijai, kde se silné betonové opevnění podařilo překonat až večer následujícího dne.

Bunkr opevnění
Pozůstatky opevnění z dob války. (Zdroj: Odkrywca.pl.)

Prvního dne večer byla divize velmi rozházená po kraji. Čelní pluk, divizní průzkumný prapor a převážná část dělostřelectva se nacházela u řeky Njeman nebo na předmostí na druhé straně řeky. Zadní část pluku, ve vzdálenosti asi 30 km od řeky, sváděla souboj s nepřátelskými bunkry u Lasdijai. Původně záložní pluk divize se dostal v Lasdijai z průrazného bodu a svými předními jednotkami dosáhl oblasti Seirijai. Neexistoval přímý kontakt s divizemi, které útočily nalevo a napravo od čelní divize. Divize na pravé straně dosáhla oblasti jihovýchodně od Seirijai, divize vlevo, která měla postupovat severně od Lake Dus, narazila na severozápadě od jezera na tuhý odpor.

3 Partyzáni vstupují do hry

Za soumraku nastal v sektoru čelní divize klid. Kolem 2200 bylo opět slyšet hluk bitvy. Ten ovšem nepocházel ani od předmostí Njemen ani od bunkrů Lasdijai dále na sever, ale nečekaně z oblasti Seirjai.

Než pokročíme dále, je třeba zmínit, že na německé straně stálo mnoho důstojníků, kteří za první světové války bojovali v ruských řadách. Velitelé pluků a velitelé některých praporů, stejně tak jako někteří starší důstojníci, měli možnost v letech 1914 až 1919 poznat ruskou armádu. Tyto zkušenosti je nasměrovaly k víře, že Rusové budou velmi zranitelní na křídlech. Když byla jednou tyto křídla přemožená, Rusové přijali svůj osud válečných zajatců a vzdali se. V první světové válce se nepovažovalo za neobvyklé, že dva až tři muži německé kavalérie převáděli kolem 500 Rusů několik kilometrů z bitevního pole do zajateckých táborů bez sebemenšího odporu. Menší skupiny Rusů byli dokonce posíláni na sběrné body bez německého dozoru. Obecně řečeno, partyzáni byly na východní frontě během první světové války prakticky neznámým pojmem.

Němci se domnívali, že tyto zásady vzešlé z první světové války budou platit i u nových sovětských sil, Rudé armády. Přehlížel se fakt, že carská armáda rozhodně nemůže být považována za přímého předchůdce Rudé armády, která se rodila za dlouhé a kruté občanské války, za níž účel světil prostředky. Několik dní bojů trvalo, než si nepřátelé Rusů uvědomili, že stojí proti Rudé armádě, jejíž duch se od carských sil velmi liší.

Prvním zprávám o nočním bojovém hřmotu vycházejícím pravděpodobně z ulic Seirijai se nepřikládal přílišný význam. Naproti tomu převládla myšlenka, že příčinou vypjaté situace prvního dne jsou německé jednotky stále rozrušené a ve tmě střílí jedna na druhou.

Tuto domněnku vyvrátily zprávy, které záhy dorazily na velitelské stanoviště pět kilometrů jižně od Seirijai. Zraněný motocyklista hlásil, že oddíly budující most poblíž Krikstoniai byly přepadeny z lesů od západu od Seirijai a postupová cesta na západě od lesa byla cesta přehrazená. Velitel záložního pluku, který se přesunul do oblasti Seirijai, oznamoval boje v ulicích města proti ozbrojeným civilistům, kteří se nenadále objevili.

O zprávách, že se do bojů zapojili ozbrojení civilisti, velení zpočátku pochybovalo. Ještě před nedávnou dobou spadalo toto území pod Litvu. V rámci německo-sovětské dohody byla Litva po kampani v Polsku postoupena Sovětskému svazu – a to proti vůli obyvatel. Zdálo se proto neuvěřitelné, že by se Litevci tak znenadání přiklonili na ruskou stranu. Mnohem pravděpodobněji vypadalo, že oni „ozbrojení civilisté“ jsou ruští vojáci oddělení od svých oddílů.

Před půlnocí hlásil velitel záložního pluku pověřeného bezpečností oblasti Seirijai následující: „Seirijai je stále pod naší kontrolou. V lese u Seirijai se objevuje občasná střelba… Účast ozbrojených civilistů byla potvrzena.“

Na základě toho byl velitel pluku zaúkolován, aby za rozbřesku pročistil seirijaiský les. Za svítání také začalo rozšiřování předmostí, zatímco o kousek dál se znovu rozhořely boje o linii bunkrů v Lasdijai.

Za předpokladu, že nepřítel v lese je tvořen jen civilisty zanedbatelné bojové síly, rozhodl se velitel pluku nechat pročistit les pouze jedním praporem. Analogicky uvažoval i velitel praporu, který považoval za dostatečné poslat do lesa jedno družstvo posílené těžkými kulomety. Jakmile proniklo družstvo do lesa, setkalo se s tuhým odporem a bylo donuceno přejít do defenzívy. Stejný osud potkal i druhé družstvo. A jelikož se ani třetímu družstvu nepodařilo pohnout s vývojem bitvy, skončila akce v seirijaiském lese německým neúspěchem.

Přestože se jednalo o neúspěch, měl útok i pozitivní stránku – konečně došlo k pochopení situace. Ukázalo se, že nepřítel v lese měl mnohem větší sílu, než se předpokládalo, a že byly jeho schopnosti silně podceněny. Naneštěstí pro Němce byl seirijaiský les místem, které dominovalo krajině do širokého okolí. Nebylo možné zajistit cesty, které by byly skryté nepřátelským pozorovatelům. Nejenže byla přerušena komunikace uvnitř divizního sektoru, ale také přísun zásob pro pluk budující předmostí. Situace se dostala do neúnosného stavu. Velitel záložního pluku dostal rozkaz, aby okamžitě s celým plukem a za podpory jednoho dělostřeleckého praporu obsadil seirijaiský les.

Tím se ukázalo, že protivník v lese má mnohem větší význam, než se mu přikládalo. Upoutal na sebe celý pluk i s posilami, dohromady asi jednu třetinu celkové síly divize, čímž jí zabránil útoku za Njemen.

Velitel pluku nasadil dva prapory na útok do lesa. Kvůli selhání v ranních hodinách postupovali tentokrát systematicky sektor po sektoru a s pomocí koncentrované palby těžkých pěchotních zbraní a dělostřelectva postupně prolomili odpor.

Složky třetího praporu zablokovaly prostory okolo lesa, aby tím bránily nepříteli v úniku. Zbylí vojáci z praporu zůstali v Seirijai, které bylo nyní nechráněné z jihu a ze severu.

V lesích se útočící prapory setkaly s houževnatým odporem. Soustředění palby pěchotních zbraní, minometů a dělostřelectva bylo v hustých lesích velmi náročné a ne vždy zcela účinné. Situace stagnovala, dokud se 37mm protitankové střely nepřesunuly k pěchotě a nezahájily palbu na krátkou vzdálenost. To konečně zlomilo divoce bojujícího nepřítele.

Tento souboj s nečekaně vytrvalým soupeřem zabral mnoho času. Odpor se podařilo zlikvidovat až odpoledne a pluk byl „rozsypán“ po celém lese. Po ukončení bojů vyšly najevo následující informace: Přibližně 400 až 500 ruských vojáků, kteří se dostali důsledkem německého průlomu do izolace, vytvořilo jádro oné odporové skupiny bojující v lese Seirijai. Pouze málo z nich si ponechalo uniformy, zatímco většina si ve vesnicích a na farmách obstarala civilní oděvy, aby se tím vyhnula pozornosti Němců. Valnou část skupiny ovšem tvořili civilní Rusové vyšší společenské třídy. Ti se dostali do oblasti po sovětské okupaci a dobrovolně nebo pod pohrůžkami se přidali k vojákům. Velitelem jednotky byl sovětský vyšší důstojník, který dříve velel útoku na Seirijai. I přes německé obklíčení dokázal z lesa uprchnout.

Nebyl jediným, kdo zvládl uniknout. Přibližně jedné čtvrtině jednotky se podařilo ukrýt v přilehlých pšeničných polích a poté pod rouškou noci proklouznout tenkými německými liniemi. V té době se předpokládalo, že alespoň některým Rusům se podařilo dosáhnout druhého břehu Njemenu. Když pak divize pokračovala v postupu východním směrem od předmostí, několik důstojníků i jiných vojáků beze stopy zmizelo v hustě zarostlém terénu za frontou. V jednom případě se důstojník letectva ztratil chvíli poté, co opustil divizní velitelské stanoviště. Namísto systematického vyšetřování se o něm již nikdy neslyšelo, stejně tak jako nikdo nezjistil nic o jeho řidiči nebo jeho autě. Ať už oprávněně či ne, němečtí vojáci připisují tento incident partyzánům, kteří uprchli ze seirijaiského lesa.

Reference

  • Foreign Military Studies - Small Unit Tactics, Partisan Warfare; *1952; Historical Division Headquarters European Command

Autor: Redakce Specwar | Článek vložen 9. 4. 2010